pátek 27. října 2017

"Dvě noci na Karlštejně" - host Krušnohorského divadla

(Petr Kolečko)

„18 jamek plných humoru.“ (premiéra 20. září 2017)

Vždy mne velmi láká navštívit hru, pod kterou je podepsán Petr Kolečko nebo David Drábek. Pokud ji pak mají na svědomí rovnou oba dva, dá se většinou čekat dost divoká mozaika všemožného. U Petra se mi líbí, jak dovede uchopit aktuální témata i určité lidské neřesti (viz např.: „Britney Goes to Heaven“, „Zakázané uvolnění“, „Bohové hokej nehrají“, a další). Jeho hry umí bavit a zároveň s určitou dávkou nadsázky varovat. I když bývají často ujeté a plné bizarních spojení a konstrukcí, mají ve své podstatě lidem co říci. David se zas nebojí jít do všeho, i když to často působí celkem absurdně až kýčovitě (např.: „Náměstí bratří Mašínů“, „Noc oživlých mrtvol“ nebo „Koule“). Někdy jeho experimenty sice dost přebijí myšlenku či hlavní námět a mnoho diváků už nevidí dál (či hlouběji), přesto si myslím, že i takové ztvárnění dokáže vystihnout jeho záměr. Již podruhé se tito dva sešli při hře napsané pro Divadlo Kalich (poprvé to byla hra „Žena za pultem 2: Pult osobnosti“ v roce 2014). Jejich „Ženu za pultem“ jsem sice neviděla, ale na „Dvě noci“ jsem si 23. října 2017 zajela do Teplic, kde hostovali.

Velkopaštikář Boris (Václav Kopta), který nedávno koupil hrad Karlštejn i s přilehlým golfovým hřištěm, se právě zde oženil se svou vyvolenou ženou Ivetou (Lucie Benešová), která se zdá být tou nejlepší českou manželkou. Ve všech svých předešlých manželstvích totiž dokázala za každých okolností sehnat pravý český knedlík, jako třeba v Kanadě, kde žila s českým hokejistou, na Seychelách s uprchlým podnikatelem či na Antarktidě s elitním vědcem. Spolu se svými svědky – astronautem Vojtěchem (Igor Chmela), který se právě vrátil z mise na Mars, a bohatou dcerou stavitele golfových hřišť Marikou (Jana Bernášková), se právě chystají zahrát si svůj oblíbený golf. Během hry se ale začínají odhalovat jednotlivé handicapy. Iveta zde vidí skvělou příležitost, jak ulovit bohatého manžela. Přestože golf ovládá bravurně, přesně ví, jakou zvolit taktiku při hře s muži. Boris zase green považuje za nejvhodnější místo, kde se dělá byznys. Vojtěch se zatím stále snaží adaptovat na zemskou přitažlivost a bojuje s podivnými touhami po golfové jamce. Zároveň doufá, že se mu zde podaří domluvit obchod, který by mu pomohl vrátit se zpátky do vesmíru. Borisovým momentálně hlavním zájmem je během svatební noci zde na Karlštejně po vzoru Karla IV. zplodit syna a zároveň i golfového génia. Bohužel však zjistí, že právě dnes mu jeho manželka tento sen nedokáže splnit. Obrací tak svou pozornost i zájem k mladičké Marice. Druhý den na hřišti tedy všichni společně uzavírají sázky na vítězství v duchu svých přání, aby hra měla ten správný šmrnc. Nebesa se však již déle nevydrží dívat na tuto lidskou blbost a zpupnost a mocně zakročí svou silou. Dokáže jí někdo odolat?

Tato společenská satira (autorů – námět: Michal Kocourek, režie: David Drábek, výprava: Petr Vítek, hudba: Darek Král, a další) si bere na paškál podnikatelské prostředí zbohatlíků, a to ještě během jedné z jejich nejoblíbenějších činností, kterou je golf. Coby současná hra, ale příliš současně nepůsobí. Milionář, který získal miliony z továrny na paštiky a obléká se nevkusně spíše ve stylu 80.-90. let, manželka, která před zdravou stravou stále upřednostňuje knedlo-vepřo-zelo, ani český astronaut-celebrita, totiž nepatří zrovna mezi nejtradičnější typy dnešní doby v naší zemi. Tím by mohla být snad jen „zlaté dítko“ Marika, která je navíc vegankou a ekologickou aktivistkou, i když trochu přehnanou. Mezi ostatní proto příliš nezapadá. Václav Kopta celkem slušně vystihl postavu buranského pracháče, který se cítí být minimálně tak slavným a významným jako je Karel IV. Proti tomu Lucie Benešová byla určitě dobrou volbou do role zdánlivě hloupé a naivní, přitom však velmi pohledné a zkušené české manželky. Ve své roli působila mnohem přirozeněji, a to i přesto že musela zvládat všemožné i nemožné figury. Zřejmě nejkomičtější a zároveň i sci-fi prvek zde ztvárnil Igor Chmela coby astronaut, který dokonce zažil opravdu velmi blízké setkání s vetřelcem. Pro skromně navrženou scénu vhodnou na zájezdová představení postačil kousek fialovo-růžového greenu a postel s nebesy z golfových míčků. Víc není třeba, vždyť zde stejně jde především o vtipné dialogy i narážky na naši politickou a podnikatelskou sféru. V druhé části už si pak někteří diváci mohli ukroutit hlavy z toho, kam až se celá ta golfová paráda vyvinula. I když to bylo dost přitažené za vlasy, podobných Borisů bohužel stále přibývá. Jak i sám jeho představitel Václav Kopta říká: „…jsou všude kolem nás a už jsme si na ně zvykli. Myslí si, že s bohatstvím si můžou koupit cokoli: od společenského postavení až po kdovíjaká privilegia…“. A jelikož se dá na golfu domluvit všechno, posunul to Petr Kolečko až do sci-fi roviny. Bez té už bych se zde ale teda obešla, ale svůj styl si opět zachoval.
Moje hodnocení: 52 %
 
Iveta a Boris (L.Benešová a V.Kopta)


Vojtěch a Marika (I.Chmela a J.Bernášková)


Boris, Vojtěch a Iveta (V.Kopta, I.Chmela a L.Benešová)
 

sobota 14. října 2017

"Mlčení bobříků" - host Hraničáře

(Tomáš Dianiška)

„Totalitní horor o nástrahách skautingu.“ (premiéra 12. února 2016)

Jednou z nejkontroverznějších her současnosti je na českých jevištích bezpochyby hra „Mlčení bobříků“, která navíc dokázala pobouřit výraznou část skauts obce, což už v dnešní době jen tak divadlo nedovede. Do svého souboru si ji zařadilo Divadlo Pod Palmovkou, resp. její komorní scéna Studio Palmoffka. Autor Tomáš Dianiška se nechal volně inspirovat jistým paradoxem či až nejapným žertíkem z naší historie. Mnoho z nás si ještě pamatuje na jednokorunovou minci s vyobrazením dívky s lípou, která byla v oběhu dlouhých pětatřicet let (od r. 1957 až do rozdělení Československa v roce 1993). Málokdo už pak zná příběh, který se za ní skrývá. Výtvarnice Marie Uchytilová-Kučová na svém vítězném návrhu této mince tajně zobrazila tehdy vězněnou, teprve devatenáctiletou Bejbinu (Bedřišku Synkovou), vedoucí skautského oddílu Ostříž. A právě neobvyklé propojení těchto dvou žen se stalo ústředním tématem inscenace, která si navíc velmi odvážnou formou béčkového zombie hororu poradila se ztvárněním hrůzného totalitního režimu v 50. letech minulého století. V rubrice Divadelních novin bylo toto představení zvoleno SUKCESEM MĚSÍCE a v rámci tuzemska se dostalo mezi pět nejlepších. Tomáš Dianiška navíc získal Cenu české kritiky jako Talent roku. Rozhodně nepřipadalo v úvahu, že bych si ho v rámci divadelního Festivalu KULT v našem ČS dne 12. října 2017 nechala uniknout. Zvědavost vyhrála a musela jsem to vidět na vlastní oči J.

Ve skautské osadě právě přichází večer. Táborák plápolá a dochází na vyvolávání Krvavé Mary i jiné strašidelné historky. Ta nejstrašidelnější však přichází v podobě příslušníka StB v masce Freddyho Kruegera (Tomáš Dianiška), který zatýká vedoucí Bedřišku (Anežka Kubátová) za protizákonnou činnost - skauting. Ani by ji nenapadlo, že to, co dělá tak ráda, by ji mohlo dostat za mříže, kde se navíc i pod fyzickým nátlakem musí řádně naučit připravené přiznání. Její chování se však mění...je snad posedlá? Před soudem pak verdikt soudkyně (Tereza Dočkalová) zní dost tvrdě a nekompromisně. Je odsouzena na osm let. Její zdrcený otec (Jan Hušek) se o osudu své dcery zmíní před sochařkou a uměleckou výtvarnicí Marií (Tereza Dočkalová), které v ateliéru stojí modelem. Ta si od něj vyžádá její fotografii, kterou využije jako předlohu pro svůj motiv nové jednokorunové mince, s níž se chce přihlásit do soutěže. Něco ji to bude stát, ale její návrh nakonec zvítězí a koruna se skutečně začne razit. Zatímco tedy Bedřiška sedí ve vězení a její otec se pro ni všemožně snaží dostat milost, obíhá její portrét mezi lidmi jako jakýsi její pomníček, aniž by kdokoliv jen tušil. Pouze Marie se nad svým odvážným vtípkem může bavit. Bedřiška se také dočká spravedlnosti, neboť po pěti letech dostává milost. Dokonce se setká i s Marií, která jí svěří ono velké „korunové“ tajemství a věnuje jí první prototyp svého vítězného díla. Na odvážnou skautku si teď už nepřijdou ani zombíci a může tak i ve své noční můře získat dalšího bobříka odvahy. Marie zas takové štěstí neměla, neboť se svobody nedočkala. Paradoxně zemřela 16. listopadu 1989, pouhý den před pádem komunistického režimu a začátkem sametové revoluce.

To byl teda úlet, ale určitě za tím není třeba hledat urážky či znemožnění hlavních hrdinek skutečného příběhu. Naopak, v jistém slova smyslu to byly skutečné hrdinky. Rozhodně se ale tvůrcům (režie: Jan Frič, výprava: Lenka Odvárková, hudba: F. X. Kalba, dramaturgická spolupráce: Ladislav Stýblo, a další) podařilo skvěle připomenout a někoho (jako třeba i mě) i přímo seznámit s tímto příběhem. A jak lépe pak vykreslit šílenost a absurdnost režimu než formou hororu a vymývání mozků znázornit pomocí zombíků, kteří se právě mozky živí? Perfektní nápad, forma i herecké nasazení. Nicméně určité výhrady bych měla k nespočtu souložících i trochu perverzních scén, které už pro své opakování všude spíš dost otravovaly. Ne nadarmo se říká, že méně je někdy více. Každopádně herecké výkony i v tomto „pokleslém“ žánru s několika odkazy ke známým hororům stojí za ocenění. Obzvláště pak Tereza Dočkalová mne zaujala. Všechny své postavy zvládla výborně a s velkým nasazením. Bavila mě. Spolu s ostatními se pak postarali o to, že jich neustále bylo plné jeviště, neboť se společně podělili o zhruba dvacet postav, a divák si nikdy nemohl být úplně jistý tím, co přijde za chvíli. Chápu však, že tento žánr nebo ztvárnění není pro každého, ale nemyslím si, že by to mělo kohokoliv urážet. Stačí to brát jako divadlo, které odkazuje k nepříliš známému příběhu, za což děkuji ;-), a také připomíná ne zrovna radostnou dobu naší celkem nedávné historie. Jestli se jim tím podařilo rozvířit vody a zvednou vlnu kritiky, tak udeřili hřebíček na hlavičku. Pokud toto dovede jedna hra, tak tedy gratuluji. Být víc takových her, které dokáží lidi zvednout ze židle a třeba si i něco uvědomit…
Moje hodnocení: 76 %
skauti (T.Dianiška a T.Dočkalová)

Marie a otec Bedřišky (T.Dočkalová a J.Hušek)

všichni (J.Hušek, alter. B.Kubátová, T.Dianiška a T.Dočkalová)
 

čtvrtek 5. října 2017

"Kdo se bojí Virginie Woolfové?" - host Krušnohorského divadla

(Edward Franklin Albee)

„Slavné komorní drama plné překvapivých zvratů i absurdních krutých her je sondou do partnerských vztahů.“ (premiéra 15. března 2014)

Nejslavnější hrou Edwarda Franklina Albeeho je zcela jistě právě tato hra, kterou u nás překládají rovněž i jako „Kdopak by se Kafky bál?“. Autor ji po padesáti letech lehce zkrátil a do češtiny tuto novou verzi přeložil Jiří Josek. Momentálně ji ve svém repertoáru nabízí Divadlo Rokoko. Na festivalu Young for young v červnu 2016 získala Cenu studentské poroty a již v roce 2014 v anketě portálu i-divadlo.cz obsadila 1. místo v kategorii Nejlepší ženský herecký výkon roku pro Veroniku Gajerovou, 2. místo v kategorii Nejlepší inscenace roku a pro Aleš Procházku pak významné umístění v kategorii Nejlepší mužský herecký výkon roku. V šedesátých letech hra vznikla jako absurdní drama, neboť bořila mýtus o tzv. americkém snu. Dnes bychom ji zařadili spíše do proudu „cool“ dramatiky s překvapivě aktuální výpovědí o našich frustracích v současné morálně pokřivené společnosti, kde své hlavní místo zaujímají peníze a prestiž.

Právě skončil pravidelný sobotní večírek u rektora, ze kterého se domu vrací i manželé Martha (Veronika Gajerová) a George (Aleš Procházka). On je vysokoškolským profesorem matematiky, který marně touží po postu děkana, a tuto jeho „neschopnost“ mu jeho žena, mimo jiné i dcera rektora, neustále předhazuje. Ráda ho tím popichuje a provokuje i před ostatními lidmi. Když už si George myslí, že dnešní večer neustálého ponižování ustál a chce si dát v pohodlí domova svou poslední sklenku whisky před uložením se k spánku, sdělí mu jeho žena, že jim každou chvíli dorazí návštěva. Nic nevadí, že již večer značně pokročil, a u dveří zvoní očekávaná dvojice mladých manželů - Nick (Viktor Dvořák) a Honey (Veronika Kubařová). On je novější posilou profesorského sboru na katedře biologie a velmi ambiciózním konkurentem George o budoucí funkci děkana fakulty přírodních věd. Proti tomu Honey působí jako slušná a možná trochu hloupoučká šedá myška, která do této společnosti příliš nezapadá. Nicméně po rozpačitějším začátku a s přibývajícím časem i vypitými sklenkami alkoholu se mnohé zábrany uvolňují. Oba páry se postupně svěřují i se svými největšími frustracemi i skrytými tajemstvími. Toho pak následně využijí při hře „Hurá na hosty“ a „Jak pokořit hostitele“. Napětí a provokace mezi staršími manželi roste a přeroste až v Marthino svádění Nicka, který se rovněž nebojí využít situace, zatímco jeho žena zvrací v koupelně. I když tento „úlet“ dovedou až do konce, je Martha výkonem mladého hřebce spíše zklamaná a uvědomuje si, jak moc svého muže miluje a že je zatím jediným mužem v jejím životě, který ji dovede zkrotit i uspokojit. Ten má své velké finále připraveno na ráno, kdy dorazí s pugetem mečíků a během poslední hry „Vychováváme dítě“ se mu podaří „pohřbít“ jejich fiktivního syna. Nickovi postupně dochází, že se stali jenom součástí jejich podivné hry, a po bizarní noci raději už se svou ženou vyklidí pole. I přes absurdní přesto do jisté míry skvěle fungující vztah končí Martha opět v Georgově hřejivém náručí s říkankou…Kdo se bojí Virginie Woolfové, Woolfové, Woolfové?...Já, já...

Když jsem zamlouvala lístky na tuto úžasnou inscenaci (autorů – překlad: Jiří Josek, režie: Petr Svojtka, dramaturg: Jiří Janků, scéna: Ondřej Nekvasil a Zuzana Ježková, kostýmy: Zuzana Ježková, hudba: Vladimír Nejedlý a další), bylo v prodeji pouze pár míst. Jaké pak bylo mé překvapení, když jsme přišli do téměř prázdného hlediště. Tak slabou „účast“ jsem v Teplicích ještě neviděla a rozhodně mne velmi „nemile“ překvapila. Kde se stala chyba? To se všichni tak báli Virginie W.? I když to bylo náročnější představení, což bylo patrné i z výrazu naprosto vyčerpané Veroniky Gajerové na konci představení, svou kvalitou rozhodně za vidění stálo. Všem hercům a jejich postavám se podařilo nás okamžitě vtáhnout a my nestačili ani zírat, jak strhující výkony i dynamiku nasadili a dokázali je ještě vystupňovat. Předvedly jedny z nejlepších výkonů, co jsem kdy na divadle viděla, obzvláště pak Veronika Gajerová a Aleš Procházka. Naprosto jsem jim jejich bouřlivé manželství plné urážek i podivných her věřila a je zajímavé, jak to, co dříve bylo považováno za „absurdní drama“, dnes už tolik nepřekvapí. V dnešní době totiž ani tak absurdně nepůsobí. Problém manželských a vůbec lidských vztahů bude vždy věčným tématem a je až neuvěřitelné, jak se k sobě někteří lidé dovedou chovat. Jako by ztráceli úctu jeden ke druhému, a to i přesto že se (někdy dost podivným způsobem) milují. Tato hra je zajímavou sondou do podobných partnerských vztahů. Oba hlavní představitelé rozehráli neskutečný herecký koncert plný urážek i osobních traumat a frustrací. Ona coby Martha svého manžela neustále popichovala a provokovala, a on statečně odolával. Určitým protipólem jim pak byl mladý pár, do kterého obsadili Veroniku Kubařovou a Viktora Dvořáka, který mne před lety zaujal už coby anděl v představení „Britney goes to heaven“. Ona ztvárnila naivní až hloupoučkou Honey, která se s každou další dolitou skleničkou mění z nevinné dívky ve skotačící a odvázanou mladou ženu. Neměla zrovna nejlehčí roli, která se mezi ostatními docela vymykala, ale poprala se s ní výtečně. Když pominu nijak zvlášť zajímavý příběh a všechny ty nadávky i množství alkoholu, což zrovna nekvituji, byl to po herecké stránce obrovský zážitek plný silných emocí a neuvěřitelně přesvědčivých a vyrovnaných výkonů.
Moje hodnocení: 81 %
George, Nick, Honey a Martha (A.Procházka, V.Dvořák, V.Kubařová a V.Gajerová)

Nick, Honey, George a Martha (V.Dvořák, V.Kubařová, A.Procházka, a V.Gajerová)

Honey, George, Nick a Martha (V.Kubařová, A.Procházka, V.Dvořák, a V.Gajerová)

George a Martha (A.Procházka a V.Gajerová)