"Sirotci" - Činoherní studio

(Dennis Kelly)

"Znepokojivá hra pokládající otázky, na které si diváci musí odpovědět sami. Kam až může zajít oddanost rodině? A je dobré do světa, kde se děje tolik násilí, přivádět další děti...?" (premiéra 11. května 2015)

Poslední hrou, na kterou jsem v této divadelní sezóně ještě před letními prázdninami 22. června 2016 stačila zajít, byli "Sirotci". Jejich provedení vzniklo v koprodukci ČS s Divadelním spolkem Kašpar a je určeno pro komornější "bytovou" scénu. V Praze se tedy hraje v Bytovém divadle Ferdinanda Vaňka a v Činoherním studiu pro ni vyhradili tzv. Obývák, což jsou jinak prostory divadelní ubytovny ČS. Jejím autorem je rodilý Londýňan Dennis Kelly, dramatik, scénárista a překladatel, který v divadle debutoval v roce 2002 hrou "Bílé čuně". Průlom však znamenala až hra "Debris" z roku 2003. Jeho hru "Sirotci" nastudovalo prestižní Traverse Theatre a světovou premiéru měla v roce 2009 v rámci Fringe Festivalu v Edinburghu. Úspěšná inscenace získala několik cen a dočkala se uvedení i v londýnském Soho Theatre. Velké ovace sklízí i mimo Velkou Británii. V německy mluvících zemích ji například vyhlásili za nejlepší zahraniční hru roku 2010 a dosáhla tam rekordního počtu uvedení. Přestože byla napsaná ještě před v současnosti velmi diskutovanou situací migrantů proudících do Evropy, působí velmi aktuálně. Jakoby autor tušil, co brzy nastane.

Manželé Helen (Monika Zoubková) a Denny (Marek Němec) se právě chystají ke klidné večeři při svíčkách, když se v jejich bytě nečekaně objeví Helenin bratr Liam (Jan Plouhar) s trikem celým od krve. Ještě celý roztřesený a v šoku se jim snaží vysvětlit, že kousek od jejich domu našel na ulici pobodaného muže, kterému se snažil pomoct, a že ten následně utekl. Oba se ho snaží uklidnit a dostat z něj víc informací. Denny by zraněnému muži šel nejraději pomoci, ale do nebezpečných nočních ulic, ve kterých už byl i sám přepaden, se příliš nehrne, a raději se přikloní k možnosti zavolat policii. Od toho se ho však snaží Helen odradit, neboť ví, že Liam nemá zrovna čistý trestní rejstřík a dost pravděpodobně by ho mohli brát za hlavního podezřelého. Po smrti rodičů s bratrem vyrůstali sami jako sirotci a tak cítí nutnost svého bratra chránit za všech okolností. Chce ochránit celou svou rodinu, kterou je pro ni Liam, Denny, jejich syn i další dítě, které spolu čekají. Denny ale cítí potřebu zraněnému muži nějak pomoci a snaží se z Liama dostat, co všechno vlastně ví. Ten se do svého vyprávění začne zamotávat, až nakonec prozradí, že to on muže v afektu napadl a ukryl ho do staré kůlny. Tvrdí jim ale, že to bylo proto, že ten muž byl jedním z těch asijských kluků, co před časem napadli Dennyho a on ho tak chtěl jenom chránit. Helen tedy vidí jedinou možnost, jak bratrovi pomoci celý zločin utajit a přemluví Dennyho, aby šli toho napadeného muže "vystrašit" a on je tak neudal. Na její naléhání to Denny udělá a až tam na místě zjistí, že tím mužem nebyl žádný z těch kluků, co ho napadli, ale starší muž arabské národnosti. Celá událost však jejich dosud spokojený život rázem změní. Najednou si ani nejsou jistí, jestli by do tohoto světa plného násilí měli přivést další dítě.

Hra (autorů - překlad: Ester Žantovská, dramaturgie:  Lenka Bočková, výprava: Petra Krčmářová, režie: Filip Nuckolls a další) má velmi aktuální přesah i tempo, které se v druhé části postupně zvyšovalo. Sílu příběhu značně podpořilo komornější prostředí, ve kterém se hrálo. Jako bychom byli všichni součástí jednoho obýváku a vše přímo prožívali s hlavními postavami. Okna s tmavými závěsy i určitý ruch z ulice dokreslil dané prostředí i atmosféru, přestože byl venku jasný a slunečný den. Role Liama výborně sedla na tělo Janu Plouharovi. Působil velmi autenticky. Dokázal své postavě vnuknout násilnickou povahu, když z rasových důvodů v afektu napadl arabského muže, ale uměl nasadit i psí oči, kterými byl schopen obměkčit a získat si určité sympatie a pochopení. Působil jako vlk v rouše beránčím. Kolem jeho postavy se točila celá zápletka, se kterou se musely poprat i další dvě postavy a jejich protagonisté. Monika Zoubková coby jeho sestra vykreslovala jasně ochranitelský typ a v páru zprvu ten rozhodnější a pevnější. Byla citlivá a obětavá, přesto také pragmatická a racionálně uvažující. Sváděla boj mezi láskou ke svému problémovému bratrovi a svému milovanému manželovi, ale také mezi tím, co je správné a co by bylo nejlepší pro její rodinu. S tím také bojoval Marek Němec v roli Dannyho. Prošel největší proměnou. Od muže stojícího spíše v pozadí, který toužil jen po spokojeném a spořádaném rodinném životě, se kvůli své ženě a jejímu bratrovi vzdal svých životních hodnot. Nakonec je rezignovaný a zlomený, ale zdá se rozhodnější. Jejich výkony byly vyrovnané a v zásadě vystihly všechny charaktery, bohužel ale nijak hluboce. Cítila jsem tam ještě určité rezervy. Nadčasová hra perfektně se hodící do bytového divadla stojí za vidění už i jen pro ten pocit, že si můžete "zblízka prožít a procítit" celý příběh, který tak působí mnohem autentičtěji.
Moje hodnocení: 57 %

Helen a Danny (M.Zoubková a M.Němec)

Helen a Liam (M.Zoubková a J.Plouhar)

"Ledový hrot" - Činoherní studio

(Reto Finger)

"Mrazivá hra o přikrývání hrobů a hledání lidského tepla...Jak hluboko vede králičí nora?" (premiéra 27. února 2016)

Tato hra švýcarského dramatika Reta Fingera (*1972) oceněná v roce 2006 Kleistovou cenou pro mladé dramatiky se na českém jevišti poprvé objevila v roce 2007 coby absolventská inscenace divadelního studia Disk. Pod katedrou činoherního divadla na DAMU ji tehdy režíroval Jan Frič. Na profesionální scéně ji ale poprvé u nás uvedlo právě letos naše Činoherní studio pod taktovkou hostující režisérky Barbary Herz, která si ke spolupráci do Ústí přizvala hudební skladatelku Vladivojnu La Chiu, scénografku Marianu Kuchařovou, i další spolupracovníky. Celý projekt i naše ČS je velmi zaujalo a jak se sama vyjádřila: "Stále se šíří informace, že v Ústí je mimořádně kvalitní divadlo s výbornými herci. Vznikají zde náročné věci, což je zcela unikátní záležitost. Považuji za podstatné, aby místa jako Činoherák existovala a nabízela alternativní pohled na divadlo. Ne jen jeho unylou a komerční tvář." A s tím teda také plně souhlasím ;-) Také do ČS ráda chodím a vážím si jejich přístupu, nasazení i provedení. Chodit jenom na komedie by mne nebavilo, a tak si je musím občas zpestřit i něčím vážnějším či alternativnějším. Na "Ledový hrot" (v orig. Kaltes Land) jsem si zašla 15. června 2016.

Hana (Erika Stárková) žije se svými rodiči Jakobem (Jaroslav Achab Haidler) a Katrin (Marta Vítů) v malém zapadákově pod horami. Zatímco oni nejsou schopni vyrovnat se s tragickou smrtí jejich syna před dvěma roky, kterou otec předkládá jako sebevraždu, ona se doma však příliš nezdržuje. Raději svůj čas tráví venku, často poblíž nádražního bufetu a to i přesto, že má již dva roky zavřeno. Jednoho dne se zde potká s Tobiasem (Václav Hanzl) a jeho spolubydlící Jasmin (Anna Fišerová), kteří se sem z města vydali na výlet na Dětský štít. První setkání jim však přeruší farář Hofmann (Jan Plouhar), který chce, aby mu pomohla s přikrýváním hrobů. Po dalším setkání ale ucítí Hana šanci, jak se z tohoto mrazivého prostředí vymanit, když ji Tobias nabídne, že by u něj mohla bydlet. Dosud jí k jakémusi úniku pomáhalo pouze vyprávění místních legend. Matka její rozhodnutí chápe, ale sama se dál nostalgicky utápí ve vzpomínkách u hrobu mrtvého syna. Otec, který svou ztrátu řeší tak, že ji oslovuje "kluk", by si ji však raději připoutal ke statku. To se mu dosud dařilo i díky její oblíbené krávě, která právě prodělala náročný porod mrtvého býčka. Hana ale i přesto odjede do města hned poté, co se od faráře dozví, jak to bylo se smrtí jejího bratra. Tobias ji však nevítá, jak si představovala, a tak se zklamaná vrací zpět. Zde najde otce, který neunesl odhalenou pravdu o smrti syna a oběsil se, a matku, kolem které se motá farář Hofmann. Něco se v ní pohne a učiní s ním krátký proces.

Na první pohled nejvíce zaujme scéna Mariany Kuchařové, jejíž propracovanost byla téměř dokonalá. Na malém prostoru dokázala vytvořit propadající se dům, do jehož interiéru je vidět, nádražní perón, hřbitov, ale dokonce i štíty hor. Pro dokreslení depresivní až hororové atmosféry inscenace přidali velmi sugestivní hudbu, ale také světelný design či ilustrativní videoprojekce promítané přímo do interiéru domu. Toto značné využití scénických prostředků (spolu s králičími maskami v druhé části) ale až příliš přebíjí význam celé inscenace a zastiňuje i výkony. Mezi nimi vyniká akorát Jan Plouhar, jehož oplzlý a úlisný farář celou inscenaci i přes svou odpudivost trochu odlehčuje. Jeho neustálá a vlezlá přítomnost i zvrhlý zájem o Hanu spustil celou řadu událostí, které nakonec vedly až ke krvavému konci. Určitě bych ještě ocenila zdařilý výkon nové posily ČS Eriky Stárkové. Živost její Hany i v tak mrazivém a převážně "statickém" prostředí výrazně kontrastovala s pasivitou jejích rodičů i závěrečnou "chladností" Tobiase. Určitou mrazivou iluzi a imaginaci a spojení hororu s groteskou se podařilo ztvárnit skutečně dobře, ale tento žánr úplně není mým šálkem kávy. Možná bych raději brala méně efektů a více přesvědčivého hraní. Mou pozornost trochu odváděly i cedulky na "kostýmu" (bundě a botách) Václava Hanzla a živily ve mně otázku, jestli tam vážně musely být nebo jsem jen nepochopila proč? I když mne téma ani příběh inscenace (autorů - režie: Barbara Herz, dramaturgie: Vladimír Čepek, scéna a kostýmy: Mariana Kuchařová, hudba: Vladivojna La Chia, překlad: Jana Slouková, projekce: Dušan Urbanec, světelný design: Jakub Kubíček a další) příliš nezaujal, hodnotím kladně její provedení, především scénu a vykreslení atmosféry.
Moje hodnocení: 46 %

Tobias, farář a Hana (V.Hanzl, J.Plouhar a E.Stárková)

Jakob a farář (J.A.Haidler a alter. K.Rímský)

farář, Jakob a Katrin (alter. K.Rímský, J.A.Haidler a M.Vítů)