sobota 29. dubna 2017

"Klec" - host Činoherního studia

(Vladimír Fanta)

„(Retro)komedie o mnoha podobách lásky, kde nikdo není tím, kým být se zdá, ale když ho miluješ, není co řešit!!!“ (premiéra 2. března 2016)

Komedie uváděná jako autorská je ale značně inspirovaná velmi slavnou hrou „Klec bláznů“ od Jeana Poireta, která se v 70. letech stala nejúspěšnější francouzskou divadelní komedií. Podle jeho předlohy byla dokonce zfilmována „Ptačí klec“, která získala nominaci na Oscara hned ve třech kategoriích a vyhrála Zlatý glóbus. Nově nastudovaná „Klec“ pochází z pera Vladimíra Fanty, jehož dramatizace Kafkova „Zámku“ či Škvoreckého „Zbabělců“ uvedla divadla v Ústí nad Labem a Ostravě. Režie se zde ujal dlouholetý člen tvůrčího týmu a bývalý umělecký šéf Činoherního studia Filip Nuckolls. Tentokrát pod jeho taktovkou zavítáme do Spojených států 70. let minulého století, kdy světu vládne disco a dochází k sexuální revoluci. Svěže upravenou inscenaci do svého repertoáru zařadili v Divadle v Celetné, kde má svou domovskou scénu Divadelní spolek Kašpar, a do ČS s ní přijeli hostovat 27. dubna 2017. Šla jsem se tedy pobavit.

George (Adrian Jastraban) vlastní noční travesti klub na Floridě a jeho vyvoleným životním partnerem se stal Albert (Matúš Bukovčan), který coby Albína vystupuje každý večer v podniku jako hlavní hřeb programu. Spolu vychovávali syna Michaela (Aleš Petráš), jehož otcem je George, ale Albert ho miluje jako vlastního. Už je dávno dospělý, a právě se jim přijel svěřit, že si chce vzít svou milovanou Ann (Šárka Vaculíková). Jistý problém by však mohl působit fakt, že je dcerou velmi konzervativního senátora za hnutí Řád a pořádek Abrahama Vandenberga (Pavel Lagner), který v jejich sňatku vidí skvělou příležitost, jak zahladit skandál svého kolegy, který zemřel na infarkt v náručí nezletilé dívky. Jelikož netuší, z jaké rodiny Michael pochází, vydá se hned spolu s dcerou i svou ženou Betty (Milena Steinmasslová) na seznamovací a zároveň zásnubní večeři s jeho rodiči. Michael na to musí mezitím své blízké připravit a v jejich domě provést několik změn. Dokonce uvažuje, že požádá o pomoc svou biologickou matku. Rovněž z jejich pomocníka v domácnosti Jakuba alias Jadwigy (Miloslav Tich) se snaží udělat klasického majordoma. Zná totiž tajemství jeho polského původu, a tak trochu ho tím i vydírá. Zpočátku se setkání obou rodin zdá být v pořádku, ale to se s příchodem Albíny jako Michaelovy matky brzy změní. Obzvláště když zavítají do nočního klubu "Klec", kde právě konferenciér Richard (Kryštof Pokorný) uvádí na scénu Simonettu, v reálu Stanleyho (Václav Werner Kraus), který si kvůli dalšímu přírůstku do rodiny vydobyl delší a lépe placené číslo. Betty se pak postará o to, aby na jevišti vystoupila i Albína a ukázala jejímu manželovi svou pravou tvář. Ona totiž od své dcery ví, jak se věci mají, a svému manželovi chce ukázat, zač je toho loket. Když tedy dojde k finálnímu odhalení a před klubem číhají novináři, zbývá jenom jediná možná cesta, jak z toho ven. Kostýmů, paruk i make-upu je přeci všude dost...

Tak tento kousek to je čirá zábava. Chtěla jsem se bavit a toto očekávání bylo zcela určitě a notně naplněno. Velice známý příběh o střetu dvou naprosto odlišných životních stylů a přesvědčení neslibuje nijak hodnotnou podívanou a milovníkům klasického divadla bych ji snad ani nedoporučila, ale za to však baví od začátku až do konce. Když se k tomu ještě přidají velmi vydařené výkony všech herců, kteří si své party vyloženě užívají, postupně si vás získá a rychle do sebe vtáhne. Matúš Bukovčan a jeho Albert/Albína určitě strhával největší pozornost. Coby jakýsi spojovací článek tuto inscenaci (autorů – režie: Filip Nuckolls, scéna: Lucie Halgašová, kostýmy: Jan C. Löbl, hudba: Daniel Fikejz, dramaturgie: Lenka Bočková, grafické návrhy: Lucie Valerová, a další) navíc táhl. Jeho hudební číslo mi pak ještě dlouho poté znělo v hlavě. Hrál ženu v mužském těle, ale nijak zvlášť a zbytečně nepřehrával. Při vystoupení Albíny v sobě měl možná i o něco víc ženskosti než některá z dam v publiku :-). Protipólem k němu pak byl Pavel Lagner v roli senátora, který představoval vyloženého „macho mana“ lpícího na morálce a klasickém modelu vztahu muž-žena, kdy ale žena je vlastně jen tím nevýznamným článkem na pozadí, který nemá právo ani na vlastní názor. Tu bezvadně ztvárnila Milena Steinmasslová a na konci tu nahromaděnou frustraci stále zašlapávané ženy svému manželovi pěkně vpálila i s úroky. Ve své premiérové roli u Kašparů si velmi dobře vedl Václav Werner Kraus, u něhož jsem přemýšlela, jestli si ho opravdu nezapůjčili z nějaké travesti show. A klobouk dolů z chůze na „šteklích“. Role mladých milenců byli svěřeny Šárce Vaculíkové a Aleši Petrášovi. Kolem nich se vlastně točila hlavní zápletka a role jim sedly, ale v tom všem kabaretu působili tak nějak „moc normálně“ :-). Svůj prostor zde v roli inspicienta a konferenciéra klubu dostal i Kryštof Pokorný, který přitom skutečně pracuje v Divadle v Celetné jako inspicient. Velmi mne bavil i Míla Tichý v roli poněkud nemotorného Jakuba alias Jadwigy. Společně předvedli bezva show a myslím, že se bavili všichni v hledišti i na jevišti. Jednoduše by se dala inscenace charakterizovat jako zábavná travesti show se zápletkou. 
Moje hodnocení: 67 %
Albína (M.Bukovčan)

Albert a George (M.Bukovčan a A.Jastraban)

manželé Vandenbergovi a George (M.Steinmasslová, P.Lagner a A.Jastraban)

Jadwiga, Michael, Ann, Abraham, Betty, Richard a Simonetta (M.Tichý, A.Petráš, Š.Vaculíková, P.Lagner, M.Steinmasslová, K.Pokorný a V.W.Kraus)
 

sobota 8. dubna 2017

"Velký Gatsby" - host Městského divadla Děčín

(Francis Scott Fitzgerald, Rebekka Kricheldorf)

„Adaptace slavného stejnojmenného románu. Příběh Nicka Carrawaye, který se vydává do New Yorku, města, jež ve dvacátých letech minulého století ztělesňovalo americký sen.“ (premiéra 20. října 2016)

Není tomu tak dlouho, co jsem viděla jedno z filmových zpracování tohoto slavného románu, který poprvé vyšel 10. dubna 1925. Film v roce 2013 natočil režisér Baz Luhrmann a hlavní role v něm obsadili Leonardo DiCaprio, Tobey Maguire a Carey Mulligan. Příběh mne docela zaujal, a ještě výrazněji jeho výprava. Vždyť tento snímek také získal Oscara za nejlepší výpravu a kostýmy. O to více jsem byla zvědavá, jak si s tím poradí na divadle, kterému před filmem dávám přednost, a jehož možnosti jsou proti filmu značně omezené. V letošní sezóně tuto inscenaci nastudovalo Divadlo A. Dvořáka Příbram, které je tak po Národním divadle moravskoslezském druhou českou scénou, na které ji uvedli. Na premiéru tam dokonce zavítala i sama německá autorka podepsaná pod divadelní adaptaci. Dne 6. dubna 2017 s ní pak přijel soubor hostovat do Děčína a pro mne to tak byl po sobě již třetí měsíc a třetí návštěva tohoto divadla. Ještě bych chtěla zmínit druhou nejslavnější filmovou verzi z roku 1974, kde si spolu zahráli Mia Farrow a Robert Redford. V roce 1999 pak dokonce vznikla opera Velký Gatsby od Johna Harbisona. Zajímavé ale je, že za autorova života nebyl román příliš populární. Až po svém dalším vydání v 50. letech si získal svou oblibu a dnes se řadí mezi jeden z největších anglicky psaných románů 20. století a zároveň jedno z nejlepších amerických literárních děl vůbec.

Z amerického středozápadu právě přijíždí do New Yorku mladý Nick Carraway (Milan Ligač), aby se na zdejší burze pokusil vydělat nějaké peníze. Sežene si bydlení na ostrově Long Island na Západním Vejci hned vedle honosného sídla tajemného milionáře Jaye Gatsbyho (Jaromír Nosek), který pravidelně a rád pořádá velkolepé večírky, na které se sjíždí smetánka z širokého okolí. On sám však večírkům příliš neholduje a neustále vyhlíží protější břeh. Tam se svým manželem Tomem Buchananem (Roman Štabrňák) žije Daisy (Lenka Zahradnická), Jayeova dávná láska a také shodou okolností Nickova sestřenice. Jejich manželství ale není příliš šťastné. Tom má ve městě svou milenku Myrtle Wilsonovou (Šárka Opršálová), která je však ženou pracovitého majitele jedné autoopravny George Wilsona (Vladimír Senič), který by pro ni udělal první poslední. Jí by se ale mnohem více líbil život ve vyšší společnosti, kterou pro ni Tom jistě představuje a zahrnuje ji drahými dary. Jednoho dne ji dokonce představí i Nickovi a spolu s její sestrou Catherine (Monika Timková) si zajdou trochu povyrazit. I když se mu neustále nabízí, Nick o ni nemá zájem jako o blízkou přítelkyni své sestřenice, úspěšnou hráčku golfu Jordan Bakerovou (Anna Fixová). Nick tak postupně zapadá do zdejší smetánky, čemuž navíc pomůže i seznámení s Jayem Gatsbym, který ho rovněž zve na svoje večírky. Stanou se přáteli a Nick tak má možnost odhalit část tajemství z minulosti tohoto velmi tajemného muže. Dozví se tedy, jak se mu v době prohibice podařilo zbohatnout díky podezřelému obchodování s alkoholem, ale také, že se původně jmenoval Gatz a pocházel z velmi chudé rodiny. Zamiloval se tehdy do dívky, která ovšem patřila do jiné společenské vrstvy. To, stejně jako následně i válka, jejich cesty rozdělilo. Nyní ho s Daisy dělí pouze zátoka mezi Západním a Východním Vejcem. Touží se s ní znovu osobně setkat a nyní má skvělou příležitost využít k tomu svého nového přítele a jejího bratrance Nicka. Jejich setkání ještě více rozvíří vody v Daisině manželství. Po jednom večírku a po přímé konfrontaci Gatsbyho s Tomem dojde k nešťastné nehodě, při níž Gatsbyho automobil srazí Myrtle. Wilson, který se o její nevěře dozvěděl a chtěl s ní začít nový život jinde, je zničený a touží po odplatě. Od Toma, který dříve téhož dne auto řídil, se dozvěděl, že za volantem v ten moment seděl jeho majitel Jaye Gatsby. Ten ale pouze za Daisy chtěl vzít vinu na sebe, aby ji chránil, neboť řídila právě ona. Aniž by dostal šanci tak učinit i před policií, George ho v jeho sídle zastřelí a následně spáchá sebevraždu. Je až ironií, že po tolika večírcích, kdy ve svém domě Gatsby hostil pěknou řádku lidí, po něm truchlí pouze dva – jeho otec pan Gatz (Jaromír Nosek st.) a také jediný skutečný přítel Nick, který je celou tragédií i chováním lidí kolem sebe značně znechucený. Dokonce i svou sestřenicí Daisy, která se nechce vzdát života po boku bohatého muže, a tak s Tomem odjíždějí neznámo kam. Nick ukončí svůj začínající vztah s Jordan a vrací se domů.

Tento silný příběh nenaplněné lásky z prostředí honosných sídel a bohaté smetánky je poměrně velkým soustem pro divadlo. Jsou s tím totiž spojena určitá očekávání, a to především od diváků, kteří tento příběh znají. I když jeviště představuje pouze omezené možnosti, povedlo se zde v náznacích ale poměrně efektně znázornit všechna prostředí, ve kterých se děj odehrává. O to více jsem ale pak očekávala od kostýmů, neboť právě ty měly pomoci dokreslit atmosféru prostředí vyšších vrstev společnosti. Bohužel u některých se mi zdálo, že hercům příliš nesedí nebo se moc nehodí, a to hlavně u dam. První část inscenace (autorů – překlad: Michal Kotrouš, režie: Milan Schejbal, dramaturgie: Kateřina Fixová a Pavlína Schejbalová, pohybová spolupráce: Martin Pacek, výprava: Agnieszka Pátá-Oldak, hudba: Ondřej Brousek, inspice a nápověda: Anna Šmídová, a další) měla pomalejší a možná trochu zdlouhavý rozjezd, ale ve druhé části se tempo o poznání zvýšilo. Nejlépe se do své role opřel Roman Štabrňák. Ví, kde přidat na hlase nebo jen využít výmluvná gesta či výrazy. Jeho výkon nepostrádal napětí. Navíc skvěle artikuluje, i když z jeho úst lítají až neuvěřitelné gejzíry slov. Náročný úkol čekal na Milana Ligače, který se musel prokousat pěknými řádkami textu a téměř celou dobu neopustil jeviště. Byl jakýmsi pojítkem v příběhu a myslím, že svou úlohu splnil velmi obstojně. Tajemnost své postavy zase dobře vystihl Jaromír Nosek, i když k výraznějšímu hereckému projevu nedostal nijak velký prostor. Z výkonu Lenky Zahradnické mám trochu rozpačitější dojem. Připadalo mi, jako by se se svou postavou moc neztotožnila. Rozhodně jsem z ní necítila žádné kouzlo, které by k ní mělo Gatsbyho tak přitahovat. Spíš na mne působila dost chladně a falešně. Jakýmisi podivnými figurkami v tom všem pozlátku působili manželé Wilsonovi, které velmi zdařile vystihli Šárka Opršálová a Vladimír Senič. Ona je trochu jednodušší a toužící po životě ve vyšší společnosti, on touží jen po své ženě, kterou velmi miluje a vše jí dovede odpustit. O vyjádření hloubky všech postav nemůže být řeč, ale jejich podstatu zde zachytili. Komplexně mohu říct, že to bylo pěkné přestavení, které bylo jen v první části zbytečně moc dlouhé. I když si v Příbrami ukousli velké sousto, poprali se s tím statečně a já děkují za příjemný divadelní zážitek.
Moje hodnocení: 61 %
Tom a Jordan (R.Štabrňák a A.Fixová)
Nick a Jay (M.Ligač a J.Nosek)
Daisy a Jay (L.Zahradnická a J.Nosek)
Nick a pan Gatz (M.Ligač a J.Nosek st.)

sobota 18. března 2017

"Žena, která uvařila svého manžela" - host Městského divadla Děčín

(Debbie Isitt)

„Černá komedie, která je exkurzí do světa žárlivosti, zrady, nevěry, klamů a ponížení a ukazuje nový význam rčení, že láska prochází žaludkem.“ (premiéra 4. listopadu 2015)

Hru, se kterou neobvykle přišly samy herečky za režisérem a producentem Petrem Kracikem, napsala anglická autorka Debbie Isitt. Její první uvedení se uskutečnilo v londýnském Royal Court Theatre v říjnu 1991. Následně pak sklízela úspěchy jak na edinburském Festivalu, tak i na londýnském West Endu. Během několika sezón ji uváděla téměř všechna anglická regionální divadla. Hrála se i v zahraničí, jako například v Itálii, Izraeli, Řecku, Španělsku, Austrálii a v loňské sezóně ji nastudovali i v Polsku, Turecku a České Republice. Svou premiéru u nás měla inscenace v Divadle u Hasičů, odkud s ní soubor hostuje i všude po republice. Přestože autorka předepisuje strohou scénu bez rekvizit a uniformní oblečení, aby byla veškerá divákova pozornost soustředěna na dialogy, nabízí velmi peprné a vtipné situace, v nichž všichni herci mohou rozehrát skvělou podívanou. Pro klasický trojúhelník je zde navrženo trochu netradiční a drsné řešení, které by slabším povahám nemuselo zrovna sedět. Já si ale toto představení s velmi výmluvným názvem a skvělým obsazením nechtěla nechala utéct a vyrazila za ním do Městského divadla Děčín, kam 16. března 2017 přijeli hostovat.

Kenneth (Otmar Brancuzský) a Laura (Nela Boudová) jsou na své třetí výročí svatby pozváni na oběd k Hillary (Ilona Svobodová), jeho bývalé ženě, kterou opustil právě kvůli Lauře. Manželé spolu byli dvacet let, když Kenneth ucítil potřebu změny. Na jednom večírku se seznámil s Laurou. Přeskočila jiskra a začali se vídat stále častěji. Doma se tak začínal roztáčet kolotoč lží a výmluv. Chodil stále později a většinou se jenom najíst a vyspat, až samozřejmě začala Hillary tušit, že by za tím mohla být jiná žena. Na druhé straně i Laura nechtěla hrát druhé housle a být stále jenom v roli tajné milenky. Snažila se ho tedy přimět, aby se své ženě konečně přiznal, a když ani po čase nesebral odvahu, vzala to Laura do vlastních rukou a šla za Hillary sama. Zpočátku se zdálo, že Kenneth našel ženu, po které toužil. Následně ale zjišťuje, že mu v jejich vztahu přeci jenom něco chybí. Ačkoliv ho Laura fyzicky velmi přitahuje, je mizerná kuchařka a hospodyňka. V tom ji Hillary výrazně trumfla. Kennethovi její kuchyně chybí natolik, že k ní opět na nějakou tu dobrou večeři občas zajde. Tentokrát si připravuje výmluvy pro Lauru. I to se však nakonec provalí a rivalita mezi ženami začne narůstat. Zatímco jemu to tak vyhovuje, neboť má jak milenku, tak i kuchařku, ženám se tento model příliš nezamlouvá. Hillary coby výtečná kuchařka tedy naplánuje ke slavnostní večeři speciální hlavní chod.

Velmi atraktivní název a stále aktuální téma manželského trojúhelníku evidentně zaujalo většinu diváků a dle jejich ohlasů je i dostatečně pobavilo. Zároveň je mi celkem jasné, proč s námětem nepřišel sám režisér, ale právě obě ženy. Snad každá už si někdy řekla: „já ho zabiju“, i když ve finále nejsou tak důrazné jako zde. Pro pány by ale tato inscenace i tak mohla být jakýmsi varováním. Jak se říká „kdo chce víc, nemá nic“ nebo „kdo s čím zachází,…“ nebo také známé „tak dlouho se chodí se džbánem pro vodu,…“. Pokud muž nenajde atraktivní a schopnou kuchařku v jedné ženě, a proto si jich vyhledá pro jistotu více, může od nich následně čekat tvrdou odplatu. Ve většině případů mu to totiž jen tak neprojde. Kenneth v podání Otmara Brancuzského za to zaplatil opravdu tvrdě. Představoval klasický prototyp muže, který právě prochází krizí středního věku a chytá druhý dech. Po dvaceti letech fungujícího manželství zatouží po změně, neboť mu manželka zevšedněla a všude kolem se objevuje tolik atraktivních žen. Jednu z nich představovala i Laura Nely Boudové. Myslím, že více než muži sami, je láká ta „moc“ odloudit je od jejich žen, případně i finanční zajištění, což pánové snadno přehlédnou. Na Ilonu Svobodovou zde pak zbyla role oné opuštěné manželky, která obvykle svému muži věnovala svá nejlepší léta, zajistila co nejlépe fungující domácnost, vychovala jejich děti, tolerovala jeho poklesky, aby od něj nakonec dostala kopanec a viděla, jak se cítí být spokojený a šťastný s jinou ženou. Osobně jsem se nejvíc bavila při Otmarovo přebíhání ze scény do scény. Ve filmu k tomu stačí vystříhat a poskládat pár natočených záběrů, na divadle se to však musí uběhat a střihy fungují jen se světly, resp. zatemněním. Jelikož se příběh odehrával v retrospektivách a v čase, měl Otmar docela honičku :-). Naopak uniformita prostředí, a hlavně kostýmů se mi teda moc nelíbila a oběma ženám vůbec nijak nelichotila. Ještě že to vyvážili povedenými výkony. Publikum se bavilo, herečky řekla bych také a Otmar bavil mě :-):-):-). I přes drsný název a finální zápletku je to poměrně zábavná inscenace (autorů – překlad: Jakub Škorpil, dramaturgie: Ilona Smejkalová, kostýmy: Samiha Maleh, scéna a režie: Petr Kracik, a další), kde se objeví pro mnohé i bohužel dost důvěrně známých momentů, naštěstí ale v odlehčené formě. Dámy většinou vědí, jak to je, a pánové, dávejte si bacha, abyste se nestali hlavním chodem. Recept už je na světě ;-).
Moje hodnocení: 61 %
Kenneth, Hillary a Laura (O.Brancuzský, I.Svobodová a N.Boudová)

Kenneth a Laura (O.Brancuzský a N.Boudová)

Hillary a Kenneth (I.Svobodová a O.Brancuzský)

sobota 18. února 2017

"Cena za něžnost" - host Městského divadla Děčín

(Dan Gordon)

„Hra podle oscarového filmu, zdařile oscilující na hranici komedie a melodramatu, zachycuje během bezmála třicetiletého časového úseku proměnu vztahu dvou žen – matky a dcery.“ (premiéra 26. září 2011)

Hra, která mapuje téměř třicetiletý vztah matky a dcery, vznikla podle stejnojmenného filmu, který v roce 1984 získal hned pět prestižních filmových Oscarů, včetně toho za nejlepší film (scénář a režie: James L. Brooks); dále pak za nejlepší režii, herce v hlavní roli, herečku v hlavní roli a adaptovaný scénář. Hlavní role v něm ztvárnili Shirley MacLaine, Debra Winger a Jack Nicholson. Námětem k němu však byl román Larry McMurphyho. Zatímco film měl svou premiéru již 23. listopadu 1983, divadelní inscenaci nastudovalo poprvé až v roce 2007 divadlo Theatre Royal v anglickém Yorku. U nás ji má ve svém repertoáru Činoherní studio Bouře. Jednu z rolí zde překvapivě ztvárňuje i Jana Janěková. Ta se totiž již před časem rozhodla věnovat pouze divadelní režii. Nabídnuté roli Aurory však nedokázala odolat a sama o ní říká: „…je to nejkrásnější role, jaká mě kdy potkala…“. Momentálně je také jediná, kterou na divadle hraje. Spolu se svými kolegy přijeli 15. února 2017 odehrát jedno představení i do Městského divadla Děčín a já té příležitosti využila.

Emma (Jitka Čvančarová) tráví spolu se svou kamarádkou Patsy (Marcela Holubcová) poslední večer v matčině domě coby svobodná žena. Zítra ji totiž čeká svatba s Flapem a stěhování do jejich společného domu. Konečně se tak také postaví na vlastní nohy a odprostí se od velmi silného vlivu své dosti autoritativní matky Aurory (Jana Janěková), které její nastávající příliš nesedí a která se s touto novou životní etapou své dcery těžko smiřuje. Dosud totiž žila jen pro ni a neustále se jí snažila organizovat a kontrolovat život. I když je od sebe nyní dělí stovky kilometrů, udržují stále alespoň telefonický kontakt. Aurora se tak spolu s dcerou může „těšit“ z prvního…druhého…i třetího přírůstku do rodiny a vyrovnat se, i když těžko, s novou rolí babičky. Na oplátku se zase svěřuje své dceři, že se vídá se svým sousedem Garettem (Alexej Pyško), kterého příliš nemohla vystát. Býval astronautem, nyní více holduje alkoholu a hlavně ženám, které si u něj neustále podávají dveře. Jednoho dne však pozve na večeři Auroru a ta pozvání přijme. I když se postupně víc sblíží a Aurora se necítí být tak osamělá, Garett se svého způsobu života nechce vzdát. Jí tak nezbývá než se s tím smířit. Mezitím se z Emmy stala máma na plný úvazek a se třemi dětmi se ocitli ve finanční tísni. U matky se však pomoci se zapůjčením peněz nedovolá. Dveře u ní ale má vždy otevřené. A tak když se dozví o Flapově nevěře, sbalí se, a i s dětmi se na čas vrátí domů. Obrovský zvrat však nastane, když Emma vážně onemocní rakovinou. Je hospitalizována na onkologickém oddělení, kde ji navštěvují její blízcí. Aurora se od ošetřujícího lékaře (Jan Fišar) dozvídá o možnosti zařazení do jistého programu, který na vybraných pacientech testuje nový způsob léčby. Místa se však rychle zaplní a pro Emmu již místo není. Je zoufalá a nechce se vzdát žádné šance, která by její dceři, kterou velmi miluje, mohla pomoci. V ten moment se do toho vloží Garett, který jí je nyní oporou. Využije své konexe a místo pro ni získá. I přes veškerou snahu ale Emma svůj boj prohrává.

Ústředním tématem tohoto melodramatu s komediální akcentem byl komplikovaný vztah mezi matkou a dcerou. Osobně mi ale nepřipadal nijak zvlášť výjimečně komplikovaný. Matka, obzvláště matka-samoživitelka, obvykle mívá obdobně vysoké nároky a očekávání, ale i větší potřebu vše řešit sama a podle svého. Nepoleví, ani když její dcera doroste a chce se o sebe začít starat sama. Přesto si nemyslím, že by tím dávala najevo, že svou dceru nemá ráda. Spíše to tak navenek vypadá. To samé bylo patrné i z Aurory v podání Jany Janěkové. Film jsem neviděla, takže nemohu srovnávat, ale z popisu jsem očekávala, že bude mnohem nesnesitelnější a opravdu protivná, což jsem z ní rozhodně necítila. Prostě představovala klasický typ matky, která působí nesnesitelně, když není po jejím a má tendence neustále radit a rozhodovat. Podstatně náročnější úkol měla Jitka Čvančarová. Hrála dceru, která prošla výrazným vývojem. Zpočátku je na prahu dospělosti a chystá se udělat první krok do svého vlastního života. Postupně se však mění v ženu a matku, a nakonec jí osud ještě nadělí poslední kapku v podobě vážné nemoci. Všechny životní etapy své postavy zvládla výtečně a působila celkem přirozeně. Mám dost citlivou povahu, a tak jsem se na konci neubránila dojetí. Zvládly tomu tedy dodat i potřebné emoce, které sice vycházely hlavně ze smutného závěru, ale byly tam. Jisté odlehčení sem vnesla postava Garretta, kterého ztvárnil Alexej Pyško. Zprvu podivínský soused v sobě nakonec nezapřel opravdového muže, který umí být oporou. Pomohl a podržel, když bylo třeba. Není zrovna lehký úkol předvést na jevišti během zhruba dvou hodin příběh, který mapuje téměř třicet let života hned několika postav. Autorům (překlad: Pavel Dominik, režie: Viktorie Čermáková a další) se to však, i díky efektně navržené scéně, podařilo. I když se zprvu zdálo, že plynutí času je až moc „uhoněné“ a vlastně se nic zásadního neděje, bylo nutné, aby mohlo alespoň naznačit vzájemný vztah matky a dcery a taky aby bylo zřejmé, že se příběh odehrává v delším časovém úseku. I když si myslím, že herci nejeli na plný plyn, nezbytné emoce toto představení zcela určitě mělo. Možná si i doplním nedostatky a ještě někdy shlédnu tento Oscary ověnčený film.
Moje hodnocení: 68 %
Emma a Aurora (J.Čvančarová a J.Janěková)

Garrett a Aurora (A.Pyško a J.Janěková)

Emma a Aurora (J.Čvančarová a J.Janěková)

pátek 27. ledna 2017

"Začínáme končit" - host Krušnohorského divadla

(Sébastien Thiéry)

„Francouzská komedie výstižně vypráví o vztazích mezi muži a ženami, o plynutí času, strachu ze stárnutí a ošklivosti i o (ne)schopnosti být spolu.“ (premiéra 21. března 2016)

Autorem této komedie z roku 2011 je současný francouzský komik a herec známý například z filmů „Taxi“ či jeho pokračování „Taxi, taxi“, ale také nositel Molièrovy ceny (za komedii "Morčata") Sébastien Thiéry. Autorsky na divadle debutoval v roce 2005 aktovkou „Bez výtahu“. Následovaly komedie „Bůh bydlí v Düsseldorfu“, „Morčata“ či „Kdo je pan Schmitt?“. Většinou ve svých hrách i sám účinkuje. Proto i díky této své profesi sází na svižné a trefné dialogy. V pražském divadle Kalich jeho komedii „Začínáme končit“ jako vůbec první společnou hru zde nastudovali manželé Bára Hrzánová a Radek Holub. Vybrala ji pro ně a režírovala Lída Engelová, která si i k mému překvapení dne 23. ledna 2017 při hostování v Krušnohorském divadle v Teplicích navíc střihla jednu z rolí, která celou inscenaci v závěru nápaditě vypointuje. Už kvůli všem jmenovaným jsem si nemohla nechat tuto komedii ujít.

Manželé Baumanovi spolu strávili již několik let, ale v poslední době se Alanovi (Radek Holub) zdá, že jeho žena Natalie (Barbora Hrzánová) najednou nějak rychle stárne. Už v ní nevidí krásnou a atraktivní pětatřicetiletou ženu, ale sedmdesátiletou sešlou stařenku, která je zralá akorát tak na domov důchodců. Společný život s ní se mu zdá naprosto nemožný a o sexu ani nemluvě. Jelikož si připadá stále mlád a s manželkou se tak odcizili, najde útěchu v náručí jiné ženy, se kterou by se dál chtěl vídat. Vymyslí tedy plán a přesvědčí jednoho svého zaměstnance Hervého (Radek Zima), aby předstíral, že je jeho synovec, a svedl jeho ženu. Natalie o problému svého muže ani netuší a vřele u nich doma „synovce“ uvítá. Jemu vůbec nepřipadá tak stará, jak mu Alan říkal. Na svádění jde přes němčinu i přes masáž a celkem se mu daří. Natalie v přítomnosti Hervého začíná neuvěřitelně mládnout. Zdá se, že se záměr podařil a oba manželé mají nový vztah, ve kterém jim to klape. Jaké je ale pak pro Natalii s Hervém překvapení, když jim Alan přivede představit svou vyvolenou Jennifer (Lída Engelová). I když to vypadá, že je příliš pozdě, najednou si uvědomí, že svou ženu přeci jen nechce ztratit a dá jejich manželství ještě šanci. S jakou Natalii bude žít tentokrát?

Nijak závratná, přesto aktuální, byla zápletka této francouzské komedie o odcizení mezi manžely. Léta plynou a s přibývajícím věkem se ne každý umí smířit. Obzvlášť v manželství po několika letech si hlavně muži uvědomí, že jejich ženy nemládnou a mají pocit, že jim v životě něco uniká. Chytají druhý dech a touží po změně nebo alespoň nějakém povyražení. Nijak náročný příběh, a ještě jednodušší text, ale v této inscenaci (autorů – překlad: Petr Christov, režie: Lída Engelová, dramaturg: Johana Kudláčková, scéna: Ivo Žídek, kostýmy: Ivana Brádková, hudba: Zdeněk Zdeněk, choreografie: Martin Pacek a další) sází především na obsazení a také nápad v hlavní ženské roli. Zajímavé na roli Natalie Baumanové totiž je, že ji autor původně napsal pro dvě herečky. V tomto nastudování se však v obou objeví pouze jedna – Bára Hrzánová, která se nápaditě provedené dvojrole chopí s bravurou. Střídá podobu atraktivní ženy s tou, co v očích svého manžela „stárne jako pes“, s takovou lehkostí, že má divák skvělou možnost vidět ji přesně tak, jako ji právě vidí její manžel, aniž by to nějak narušilo kontinuitu děje. Považuji to za skvělé řešení a bylo vidět, jak si změnu obou poloh Bára užívá a zvládá je bez jakéhokoliv zbytečného karikování či přehrávání. U Radka Holuba, který ztvárnil notorického lháře, už to tak lehce nepůsobilo, i když vystřídal spoustu rozličných výrazů, jak u něj bývá zvykem. Proti Bářině lehkosti byl jeho projev o poznání dravější a možná trošku křečovitější. Myslím, že jiné typy rolí mu sluší o něco více (viz třeba „Generálka“, „Mandragora“, „Plnýkapsy šutrů“ nebo s Bárou společně „Ženitba“ apod.). Manželský trojúhelník pak doplnil Hervé, v jehož roli se objevil Radek Zima a na jevišti s nimi vystupoval jako naprosto rovnocenný partner. Jeho postava dostala rozhodně nejvíc zabrat, ale vše skvěle ustál. Od nesmělého poslíčka se vypracoval v muže, v jehož náručí dokáže zralá žena zázračně omládnout. Spolu s Bárou dokonce předvedli výborné tanečně-akrobatické číslo. Celkově to tedy bylo vtipné, hravé, a hlavně podtrženo skvělým obsazením a jejich výkony. Přesto mne ale více zaujala obdobná komedie „Každý den, šťastný den!“, kterou hrají v divadle Kalich a v níž hlavní roli rovněž obsadila úžasná Bára Hrzánová.
Moje hodnocení: 59 %
Natalie a Alan Baumanovi (R.Holub a B.Hrzánová)

Natalie a Hervé (B.Hrzánová a R.Zima)

Natalie, Alan a Hervé (R.Holub, B.Hrzánová a R.Zima)

pátek 13. ledna 2017

"Boj černocha se psy" - Činoherní studio

(Bernard-Marie Koltès)
 
„Hra o životě, o lásce a o whisky.“ (premiéra 2. prosince 2016)
 
Nový rok je tu, a tak si neodpustím trochu toho bilancování, neboť ten loňský se zrovna moc nevydařil. Začínal přitom docela slibně; pořídila jsem si novou zrcadlovku, zajela jsem si na Velikonoce do Karibiku, naordinovala jsem si delší volno před novým nástupem… Druhá polovina ale byla podstatně náročnější, čekala mne změna práce, a hlavně se objevily zdravotní problémy, které se obzvlášť ke konci roku hodně zkomplikovaly. V lednu se však situace stabilizovala, a tak jsem zase mohla vyrazit za kulturou. A čím jiným odstartovat v těchto chladných dnech než cestou za teplem? V ČS totiž 10. ledna 2017 „nainstalovali“ přímo na jeviště vyprahlou africkou poušť, která je součástí nově nastudované hry z pera Bernard-Marie Koltèse (1948-1989). Tento francouzský autor sice zemřel teprve ve svých 41 letech na AIDS, přesto se ale stačil zapsat mezí přední francouzské dramatiky. Hru pro soubor ČS upravil dramaturg Karel František Tománek, který již v letošní sezóně pro ústecký soubor ušil přímo na tělo text ve stylu tarantinovské gangsterky „Pan Bílý, Zrzka a ti druzí“. Režie ústeckého nastudování se pak zhostil Martin Skočovský, jehož zatím nejúspěšnější inscenací v ČS jsou „My děti ze stanice ZOO“. Stejně jako tam i zde sám navrhl scénu. Navíc si ke spolupráci na tomto projektu přizval afrického herce, žijícího v Čechách Maxima Françoise Mededu, aby tak své inscenaci dodal na autentičnosti. Poprvé v historii tak Alburyho na českých jevištích hraje Afričan. Maxime se narodil v Beninu a vystudoval žurnalistiku na Fakultě sociálních věd v Praze se specializací televizní sportovní komentátor. Tomuto oboru se však nevěnoval, neboť tíhl spíše k divadlu. Coby poloprofesionál si zahrál již na několika jevištích (např.: v Klicperově divadle v Hradci Králové, ve Studiu Hrdinů, v Divadle Bez hranic či Studiu Ypsilon), ale v ČS zatím poprvé.

Na staveništi v Africe došlo k nehodě, když pod koly nákladního auta zemřel jeden z domorodců. Jeho bratr Alboury (Maxime François Mededa j.h.), chce získat jeho tělo, aby mohli s rodinou provést tradiční pohřební obřady. Nepozorovaně se vydá do tábora a po vedoucím projektu Hornovi (Matúš Bukovčan) požaduje jeho vydání. Ten však neví, kde se tělo nachází, a tak mu nabízí finanční odškodnění. To však Alboury odmítá a trvá na svém. Přestože má Horn momentálně trochu jiné starosti, neboť očekává návštěvu Leony (Marta Vítů), kterou potkal v Paříži a pozval ji sem, pověří svého předáka Cala (Jan Plouhar), aby sehnal tělo zemřelého a mohli ho rodině vydat. Přitom se dozví, že to pouze jako nehoda mělo vypadat, neboť ho Cal nejdříve zastřelil, poté narafičil nehodu a později hodil do jímky s výkaly. I když se vydá splnit přání svého šéfa, tělo se mu nepodaří nalézt. Ačkoliv Leona primárně přijela za Hornem alias „Kozlíčkem“, nechá se unést kouzlem tohoto kontinentu. Velmi silně pociťuje jakési propojení a splynutí s místní kulturou, a navíc zde skutečně potkává svou lásku. Není jí však Horn, ale Alboury. Nicméně nakonec sama propadá šílenství a pořeže si obličej. Alboury neustále chodí do tábora a pozoruje „bílé“. Oni z něj zase pociťují jakýsi zvláštní strach a chtěli by se ho rovněž zbavit. Zatímco Horn na to jde s whisky, Cal sahá po zbrani. Při fyzické potyčce se ale obrací proti němu. Že by přeci jenom Afrika vyhrála na plné čáře?
 
Po rozpačité úvodní scéně „jezení banánu“, kterou jsem tedy moc nepochopila a klidně bych se bez ní obešla, mne do sebe příběh o střetu dvou civilizací (Afrika versus Evropa) začal vtahovat. Nepříliš náročně (na kulisy), ale efektně navrhl Martin Skočovský scénu, které dominovaly baterie reflektorů a větší větráky, které příhodně navozovaly atmosféru horkem spalující Afriky i pach potu a všudypřítomné whisky. Určitě skvělým krokem bylo obsazení rodilého Afričana Maxima François Mededy do role černocha Albouryho. Vše tak působilo autentičtěji, i když se herecky příliš neprojevil. Jeho výkon byl víceméně statický, ale černoch do Afriky prostě patří, takže tento tah chválím. Maxim se navíc překvapivě dobře vypořádal s náročnějším českým textem. Jan Plouhar si střihl roli výbušného, rasisticky zaměřeného Cala. Velmi mi svým výkonem, charakterem postavy i spáchaným činem připomínal roli Liama, kterou hrál v jiné inscenaci ČS s názvem „Sirotci“. Obě rozporuplné postavy, které spáchají hrůzný čin, ale hledají pro něj nějaké ospravedlnění, a navíc přitom chtějí působit, jako že to byla jen nehoda, ztvárnil skvěle. Úlohu představující jakýsi „utlačovatelský element“ s možností koupit si vše a každého svěřili do rukou Matúše Bukovčana. Jeho Horn působil klidným dojmem, jako by vždy byl nad věcí. Žije světským životem s dostatkem peněz i alkoholu a nechápe místní ritualitu a senzitivitu. Svou trochu citlivou složku osobnosti projeví akorát v momentě, kdy si do svého převážně osamělého života pozve ženu - Leonu. Oba protagonisté do prostředí dobře zapadli, zatímco právě postava Marty Vítů mi byla docela záhadou. Zpočátku naivní žena, která využila pozvání bohatého muže, aby posléze spočinula v náručí místního domorodce, a nakonec propadla šílenství, děj nikam neposouvala, spíše ho tak nějak narušovala. Z mého pohledu to celou hru (autorů – překlad: Kateřina Lukešová, úprava a dramaturgie: Karel František Tománek, kostýmy: Jitka Fleislebr, hudba: Ivan Acher, scéna a režie: Michal Skočovský, a další) docela degradovalo a zanechalo více otázek než odpovědí. Je to škoda, neboť zpočátku (až po tom banánu) se inscenace rozvíjela celkem slibně, a dokonce mne do prostředí slušně vtáhla. I přítomnost Leony sem zpočátku zapadala, ovšem jen krátce. Bohužel za mě tedy nakonec jen slabý průměr.
Moje hodnocení: 51 %
Cal a Horn (J.Plouhar, M.Bukovčan)

Leona a Cal (M.Vítů a J.Plouhar)

Alboury a Leona (M.F.Mededa a M.Vítů)

Alboury a Horn (M.F.Mededa a M.Bukovčan)

Seznam starších článků:



Shirley Valentine - host Krušnohorského divadla
Romantický víkend - host Severočeského divadla
Detektor lži - host Činoherního studia
Proč muži neposlouchají a ženy neumí číst v mapách - host Krušnohorského divadla
Děti z Bullerbynu - Činoherní studio
Jindřich VI. - 2.díl - Činoherní studio
Jindřich VI. - 1.díl - Činoherní studio
Sirotci - Činoherní studio
Ledový hrot - Činoherní studio
Hlava v písku - host Krušnohorského divadla
Misantrop - Činoherní studio
Spolu - host Činoherního studia
Sluha dvou pánů - Národní divadlo
Bosé nohy v parku - host Městského divadla Děčín
Ani spolu, ani bez sebe - host Severočeského divadla
Božská Sarah - host Severočeského divadla
Lidská tragikomedie - host Městského divadla Děčín
Přelet nad kukaččím hnízdem - host Severočeského divadla
Do ložnice vstupujte jednotlivě - host Severočeského divadla
Velvet Havel - host Činoherního studia
Já, Francois Villon - host Městského divadla Děčín
Podivný případ se psem - host Krušnohorského divadla
My děti ze stanice ZOO - Činoherní studio
Rodina je základ státu - host Severočeského divadla
Velká zebra aneb Jak že se jmenujete? - Divadlo Palace
Mnoho povyku pro nic - host Krušnohorského divadla
Don Quijote - Činoherní studio
Mandragora - host Severočeského divadla
Kde život náš je v půli se svou poutí - Činoherní studio
Eva tropí hlouposti - host Městského divadla Děčín
Kurtizána - host Krušnohorského divadla
Úča musí pryč! - host Hraničáře
Garderobiér“ - host Severočeského divadla
Herci jsou unaveni“ - host Severočeského divadla
Teď ne!“ - host Krušnohorského divadla
Rande s duchem“ - host Severočeského divadla
Příbuzné si nevybíráme“ - host Severočeského divadla
Kráska z Leenane“ - Činoherák Ústí

Starší články zde