sobota 14. října 2017

"Mlčení bobříků" - host Hraničáře

(Tomáš Dianiška)

„Totalitní horor o nástrahách skautingu.“ (premiéra 12. února 2016)

Jednou z nejkontroverznějších her současnosti je na českých jevištích bezpochyby hra „Mlčení bobříků“, která navíc dokázala pobouřit výraznou část skauts obce, což už v dnešní době jen tak divadlo nedovede. Do svého souboru si ji zařadilo Divadlo Pod Palmovkou, resp. její komorní scéna Studio Palmoffka. Autor Tomáš Dianiška se nechal volně inspirovat jistým paradoxem či až nejapným žertíkem z naší historie. Mnoho z nás si ještě pamatuje na jednokorunovou minci s vyobrazením dívky s lípou, která byla v oběhu dlouhých pětatřicet let (od r. 1957 až do rozdělení Československa v roce 1993). Málokdo už pak zná příběh, který se za ní skrývá. Výtvarnice Marie Uchytilová-Kučová na svém vítězném návrhu této mince tajně zobrazila tehdy vězněnou, teprve devatenáctiletou Bejbinu (Bedřišku Synkovou), vedoucí skautského oddílu Ostříž. A právě neobvyklé propojení těchto dvou žen se stalo ústředním tématem inscenace, která si navíc velmi odvážnou formou béčkového zombie hororu poradila se ztvárněním hrůzného totalitního režimu v 50. letech minulého století. V rubrice Divadelních novin bylo toto představení zvoleno SUKCESEM MĚSÍCE a v rámci tuzemska se dostalo mezi pět nejlepších. Tomáš Dianiška navíc získal Cenu české kritiky jako Talent roku. Rozhodně nepřipadalo v úvahu, že bych si ho v rámci divadelního Festivalu KULT v našem ČS dne 12. října 2017 nechala uniknout. Zvědavost vyhrála a musela jsem to vidět na vlastní oči J.

Ve skautské osadě právě přichází večer. Táborák plápolá a dochází na vyvolávání Krvavé Mary i jiné strašidelné historky. Ta nejstrašidelnější však přichází v podobě příslušníka StB v masce Freddyho Kruegera (Tomáš Dianiška), který zatýká vedoucí Bedřišku (Anežka Kubátová) za protizákonnou činnost - skauting. Ani by ji nenapadlo, že to, co dělá tak ráda, by ji mohlo dostat za mříže, kde se navíc i pod fyzickým nátlakem musí řádně naučit připravené přiznání. Její chování se však mění...je snad posedlá? Před soudem pak verdikt soudkyně (Tereza Dočkalová) zní dost tvrdě a nekompromisně. Je odsouzena na osm let. Její zdrcený otec (Jan Hušek) se o osudu své dcery zmíní před sochařkou a uměleckou výtvarnicí Marií (Tereza Dočkalová), které v ateliéru stojí modelem. Ta si od něj vyžádá její fotografii, kterou využije jako předlohu pro svůj motiv nové jednokorunové mince, s níž se chce přihlásit do soutěže. Něco ji to bude stát, ale její návrh nakonec zvítězí a koruna se skutečně začne razit. Zatímco tedy Bedřiška sedí ve vězení a její otec se pro ni všemožně snaží dostat milost, obíhá její portrét mezi lidmi jako jakýsi její pomníček, aniž by kdokoliv jen tušil. Pouze Marie se nad svým odvážným vtípkem může bavit. Bedřiška se také dočká spravedlnosti, neboť po pěti letech dostává milost. Dokonce se setká i s Marií, která jí svěří ono velké „korunové“ tajemství a věnuje jí první prototyp svého vítězného díla. Na odvážnou skautku si teď už nepřijdou ani zombíci a může tak i ve své noční můře získat dalšího bobříka odvahy. Marie zas takové štěstí neměla, neboť se svobody nedočkala. Paradoxně zemřela 16. listopadu 1989, pouhý den před pádem komunistického režimu a začátkem sametové revoluce.

To byl teda úlet, ale určitě za tím není třeba hledat urážky či znemožnění hlavních hrdinek skutečného příběhu. Naopak, v jistém slova smyslu to byly skutečné hrdinky. Rozhodně se ale tvůrcům (režie: Jan Frič, výprava: Lenka Odvárková, hudba: F. X. Kalba, dramaturgická spolupráce: Ladislav Stýblo, a další) podařilo skvěle připomenout a někoho (jako třeba i mě) i přímo seznámit s tímto příběhem. A jak lépe pak vykreslit šílenost a absurdnost režimu než formou hororu a vymývání mozků znázornit pomocí zombíků, kteří se právě mozky živí? Perfektní nápad, forma i herecké nasazení. Nicméně určité výhrady bych měla k nespočtu souložících i trochu perverzních scén, které už pro své opakování všude spíš dost otravovaly. Ne nadarmo se říká, že méně je někdy více. Každopádně herecké výkony i v tomto „pokleslém“ žánru s několika odkazy ke známým hororům stojí za ocenění. Obzvláště pak Tereza Dočkalová mne zaujala. Všechny své postavy zvládla výborně a s velkým nasazením. Bavila mě. Spolu s ostatními se pak postarali o to, že jich neustále bylo plné jeviště, neboť se společně podělili o zhruba dvacet postav, a divák si nikdy nemohl být úplně jistý tím, co přijde za chvíli. Chápu však, že tento žánr nebo ztvárnění není pro každého, ale nemyslím si, že by to mělo kohokoliv urážet. Stačí to brát jako divadlo, které odkazuje k nepříliš známému příběhu, za což děkuji ;-), a také připomíná ne zrovna radostnou dobu naší celkem nedávné historie. Jestli se jim tím podařilo rozvířit vody a zvednou vlnu kritiky, tak udeřili hřebíček na hlavičku. Pokud toto dovede jedna hra, tak tedy gratuluji. Být víc takových her, které dokáží lidi zvednout ze židle a třeba si i něco uvědomit…
Moje hodnocení: 76 %
skauti (T.Dianiška a T.Dočkalová)

Marie a otec Bedřišky (T.Dočkalová a T.Dianiška)

všichni (J.Hušek, alter. B.Kubátová, T.Dianiška a T.Dočkalová)
 

čtvrtek 5. října 2017

"Kdo se bojí Virginie Woolfové?" - host Krušnohorského divadla

(Edward Franklin Albee)

„Slavné komorní drama plné překvapivých zvratů i absurdních krutých her je sondou do partnerských vztahů.“ (premiéra 15. března 2014)

Nejslavnější hrou Edwarda Franklina Albeeho je zcela jistě právě tato hra, kterou u nás překládají rovněž i jako „Kdopak by se Kafky bál?“. Autor ji po padesáti letech lehce zkrátil a do češtiny tuto novou verzi přeložil Jiří Josek. Momentálně ji ve svém repertoáru nabízí Divadlo Rokoko. Na festivalu Young for young v červnu 2016 získala Cenu studentské poroty a již v roce 2014 v anketě portálu i-divadlo.cz obsadila 1. místo v kategorii Nejlepší ženský herecký výkon roku pro Veroniku Gajerovou, 2. místo v kategorii Nejlepší inscenace roku a pro Aleš Procházku pak významné umístění v kategorii Nejlepší mužský herecký výkon roku. V šedesátých letech hra vznikla jako absurdní drama, neboť bořila mýtus o tzv. americkém snu. Dnes bychom ji zařadili spíše do proudu „cool“ dramatiky s překvapivě aktuální výpovědí o našich frustracích v současné morálně pokřivené společnosti, kde své hlavní místo zaujímají peníze a prestiž.

Právě skončil pravidelný sobotní večírek u rektora, ze kterého se domu vrací i manželé Martha (Veronika Gajerová) a George (Aleš Procházka). On je vysokoškolským profesorem matematiky, který marně touží po postu děkana, a tuto jeho „neschopnost“ mu jeho žena, mimo jiné i dcera rektora, neustále předhazuje. Ráda ho tím popichuje a provokuje i před ostatními lidmi. Když už si George myslí, že dnešní večer neustálého ponižování ustál a chce si dát v pohodlí domova svou poslední sklenku whisky před uložením se k spánku, sdělí mu jeho žena, že jim každou chvíli dorazí návštěva. Nic nevadí, že již večer značně pokročil, a u dveří zvoní očekávaná dvojice mladých manželů - Nick (Viktor Dvořák) a Honey (Veronika Kubařová). On je novější posilou profesorského sboru na katedře biologie a velmi ambiciózním konkurentem George o budoucí funkci děkana fakulty přírodních věd. Proti tomu Honey působí jako slušná a možná trochu hloupoučká šedá myška, která do této společnosti příliš nezapadá. Nicméně po rozpačitějším začátku a s přibývajícím časem i vypitými sklenkami alkoholu se mnohé zábrany uvolňují. Oba páry se postupně svěřují i se svými největšími frustracemi i skrytými tajemstvími. Toho pak následně využijí při hře „Hurá na hosty“ a „Jak pokořit hostitele“. Napětí a provokace mezi staršími manželi roste a přeroste až v Marthino svádění Nicka, který se rovněž nebojí využít situace, zatímco jeho žena zvrací v koupelně. I když tento „úlet“ dovedou až do konce, je Martha výkonem mladého hřebce spíše zklamaná a uvědomuje si, jak moc svého muže miluje a že je zatím jediným mužem v jejím životě, který ji dovede zkrotit i uspokojit. Ten má své velké finále připraveno na ráno, kdy dorazí s pugetem mečíků a během poslední hry „Vychováváme dítě“ se mu podaří „pohřbít“ jejich fiktivního syna. Nickovi postupně dochází, že se stali jenom součástí jejich podivné hry, a po bizarní noci raději už se svou ženou vyklidí pole. I přes absurdní přesto do jisté míry skvěle fungující vztah končí Martha opět v Georgově hřejivém náručí s říkankou…Kdo se bojí Virginie Woolfové, Woolfové, Woolfové?...Já, já...

Když jsem zamlouvala lístky na tuto úžasnou inscenaci (autorů – překlad: Jiří Josek, režie: Petr Svojtka, dramaturg: Jiří Janků, scéna: Ondřej Nekvasil a Zuzana Ježková, kostýmy: Zuzana Ježková, hudba: Vladimír Nejedlý a další), bylo v prodeji pouze pár míst. Jaké pak bylo mé překvapení, když jsme přišli do téměř prázdného hlediště. Tak slabou „účast“ jsem v Teplicích ještě neviděla a rozhodně mne velmi „nemile“ překvapila. Kde se stala chyba? To se všichni tak báli Virginie W.? I když to bylo náročnější představení, což bylo patrné i z výrazu naprosto vyčerpané Veroniky Gajerové na konci představení, svou kvalitou rozhodně za vidění stálo. Všem hercům a jejich postavám se podařilo nás okamžitě vtáhnout a my nestačili ani zírat, jak strhující výkony i dynamiku nasadili a dokázali je ještě vystupňovat. Předvedly jedny z nejlepších výkonů, co jsem kdy na divadle viděla, obzvláště pak Veronika Gajerová a Aleš Procházka. Naprosto jsem jim jejich bouřlivé manželství plné urážek i podivných her věřila a je zajímavé, jak to, co dříve bylo považováno za „absurdní drama“, dnes už tolik nepřekvapí. V dnešní době totiž ani tak absurdně nepůsobí. Problém manželských a vůbec lidských vztahů bude vždy věčným tématem a je až neuvěřitelné, jak se k sobě někteří lidé dovedou chovat. Jako by ztráceli úctu jeden ke druhému, a to i přesto že se (někdy dost podivným způsobem) milují. Tato hra je zajímavou sondou do podobných partnerských vztahů. Oba hlavní představitelé rozehráli neskutečný herecký koncert plný urážek i osobních traumat a frustrací. Ona coby Martha svého manžela neustále popichovala a provokovala, a on statečně odolával. Určitým protipólem jim pak byl mladý pár, do kterého obsadili Veroniku Kubařovou a Viktora Dvořáka, který mne před lety zaujal už coby anděl v představení „Britney goes to heaven“. Ona ztvárnila naivní až hloupoučkou Honey, která se s každou další dolitou skleničkou mění z nevinné dívky ve skotačící a odvázanou mladou ženu. Neměla zrovna nejlehčí roli, která se mezi ostatními docela vymykala, ale poprala se s ní výtečně. Když pominu nijak zvlášť zajímavý příběh a všechny ty nadávky i množství alkoholu, což zrovna nekvituji, byl to po herecké stránce obrovský zážitek plný silných emocí a neuvěřitelně přesvědčivých a vyrovnaných výkonů.
Moje hodnocení: 81 %
George, Nick, Honey a Martha (A.Procházka, V.Dvořák, V.Kubařová a V.Gajerová)

Nick, Honey, George a Martha (V.Dvořák, V.Kubařová, A.Procházka, a V.Gajerová)

Honey, George, Nick a Martha (V.Kubařová, A.Procházka, V.Dvořák, a V.Gajerová)

George a Martha (A.Procházka a V.Gajerová)

středa 27. září 2017

"Báječná neděle v parku Crève Coeur" - host Krušnohorského divadla


(Tennessee Williams)

„Cituplná komedie o čtyřech ženách, jejichž osudy se z veliké vášně a touhy po štěstí v žáru horkého dne protnou.“ (premiéra 6. dubna 2017)


Tato jedna z nejnovějších her na repertoáru Divadla Kalich se stala zároveň také režijním debutem jedné z našich hereckých legend Ivy Janžurové. Záměrně si zvolila tohoto amerického dramatika, neboť jak sama říká je pro ni Tennessee Williams „tím nejvýsostnějším dramatickým autorem a vždy bylo mým snem sejít se s jeho dokonalými kresbami lidských duší na jevišti.“ Již v roce 1984 si v této komedii dokonce zahrála v Divadle na Vinohradech v české premiéře hry a v režii svého manžela Stanislava Remundy. Vidím v tom tak i určitou vzpomínku či poctu jejímu muži. Spolu s ní se tehdy v inscenaci objevily i Daniela Kolářová, Eliška Balzerová a Ludmila Vostrčilová. Nyní svou postavu Bodey svěřila své dceři Sabině Remundové a sama si „střihla“ menší roli slečny Gluckové. Do ostatních rolí si vybrala další své kolegyně, se kterými už se také na jevišti setkala. S Bárou Munzarovou (i se Sabinou) hraje v další hře v Kalichu „Na mělčině“ (režie: Jakub Nvota) a s Lucií Žáčkovou se sešla na prknech Stavovského divadla ve „Strýčku Váňovi“ (režie: Michal Dočekal). Pod hudbou je pak podepsaný také Igor Orozovič, se kterým hraje v inscenaci „Božská Sarah“. A kdy jindy na „Báječnou neděli…“ než právě v neděli? Vyšlo to konkrétně na 24. září 2017, kdy přijeli s představením hostovat do Teplic.

Je horká letní neděle a Bodey (Sabina Remundová) právě peče kuřata na odpolední piknik v parku, kam chce pozvat svou spolubydlící Dotty (Lucie Žáčková) i svého bratra-dvojče, aby se je pokusila dát dohromady. Je jí přes čtyřicet, nemá partnera ani děti, a tak své sny a naděje vkládá do životů svých nejbližších. Dorothea však o jejího bratra nemá nejmenší zájem, neboť se zamilovala do jiného. Netuší ovšem, že pro svého vyvoleného nic neznamená, a právě v dnešních novinách, které se Bodey před Dotty snaží za každou cenu ukrýt, vyšlo oznámení o jeho zasnoubení s jinou ženou. Dotty neustále čeká, až jí zavolá, a o pravidelném nedělním pikniku Bodey s jejím bratrem nechce ani slyšet. Ve svém pokoji se strojí pro jiného a doufá, že ji vytáhne z šedosti a všednosti obyčejných dní. Chce žít plnohodnotný a romantický život ve vyšší společnosti. Oproti tomu Bodey stojí pevněji na zemi, když tu ji náhle od příprav vytrhne klepání na dveře. Na návštěvu za Dotty přišla její kolegyně a kamarádka Helena (Barbora Munzarová). Dost vehementně se domáhá, aby ji k ní Bodey pustila. Ta tomu velmi rázně brání a chce zjistit pravý účel její návštěvy. K jejímu velkému překvapení se dozvídá, že se Dotty dohodla s Helenou na společném bydlení a ta si proto přišla pro první zálohu. Dalším důvodem je však také oznámení v dnešních novinách. Kromě Heleny je přijde navštívit i sousedka paní Glucková (Iva Janžurová). Sama se ve svém bytě bojí, a tak občas přijde na čaj a smaženky k Bodey, která se i o ni láskyplně stará. Jakmile jí nabídne pohoštění, chce zabránit nejhoršímu. Nicméně ať se snaží sebevíc, před oznámením v novinách svou kamarádku neuchrání. Dotty jako by se zhroutil celý svět i všechny plány na lepší život. Již netouží po novém bydlení v lepší čtvrti a Heleninu nabídku odmítá. Dokonce sama sebe překvapí, jak se nakonec rozhodne.

Dlouho se zdálo, že se v této inscenaci (autorů – překlad: Věra Šedá, scéna: Adam Pitra, kostýmy: Eva Pitrová, hudba: Ivan Acher a Igor Orozovič, režie: Iva Janžurová, a další) nic moc dít nebude. Nicméně odkaz na článek v novinách dával, tušit očekávanou zápletku. Věci se však daly do pohybu, až s příchodem Heleny. Na jevišti se tak sešly čtyři odlišné ženské charaktery, které přesto ale mají něco společného. Tím není nic menšího než strach ze samoty. Bodey si našla spolubydlící, o kterou se láskyplně stará, Dotty touží po lásce a muži, ze kterého se vyklube falešník, Helena by ráda měla svou kamarádku i jako spolubydlící a parťačku do lepší společnosti, a starší sousedka Glucková se ve svém bytě, kde straší, sama bojí. Sabina Remundová se do role ochranitelské a upřímně starostlivé Bodey typově velmi dobře hodí a svou maminku teda ani gestem, dikcí, hlasem či projevem rozhodně nezapře. Stopa Ivy Janžurové je tam až neskutečně patrná, přesto ta energie i nasazení patřilo Sabině. Byla jakýmsi tmelem mezi všemi postavami a díky sluchové indispozici dodávala své roli i jistou komičnost. Také Lucie Žáčková se do role romantické a trochu bezradné Dotty výborně hodila, i když místy působila průhledně, jako ta stěna jejího pokoje. Jako by si žila ve svém vlastním světě, který ještě více přiživovala léky a alkoholem. Působila záhadně a vůči druhým možná až sobecky, proto nakonec překvapilo její závěrečné procitnutí a gesto, ke kterému se rozhodla. Přesto se „nejstudenějším čumákem“ zdála být Helena Báry Munzarové, která přišla své kamarádce odhalit pravdu o jejím vyvoleném a také si od ní vybrat první nájemné na společné bydlení v dražší čtvrti. Nicméně i za jejím jednáním a kamennou tváří, se dal vycítit onen smutek a touha po lepším životě. Slečna Glucková, kterou ztvárnila právě Iva Janžurová, pak už jenom dokresluje smutné stáří a pomíjivost lidského bytí. Myslím, že se všem dámám podařilo vystihnout charaktery svých postav na výbornou a o to jde u Tennessee Williamse především. Provedení, scéna i kostýmy mohly mít trochu větší šmrnc a nápad, ale herecky to bylo příjemné sledovat. I závěrečné poznání, že to, čeho se v životě nejvíce bojíme nebo čemu se bráníme, nakonec snad právě proto přitahujeme, stojí za zamyšlení. Iva Janžurová si pro svůj režisérský debut nevybrala zrovna snadný kousek, ale ostudu své „srdcové záležitosti“ určitě neudělala. Obdivuju její elán se kterým se ve svém věku a při tolika rolích jak na divadle, tak před kamerou, dovede pustit i do takovéhoto projektu. Je úžasné vidět i jak se dokáže stylizovat do tolika různých podob – zde jako stará osamělá žena a vedle toho září třeba jako „božská“ Sarah Bernhardt.
Moje hodnocení: 61 %
Dorothea a Bodey (L.Žáčková a S.Remundová)

slečna Glucková, Bodey a Helena (I.Janžurová, S.Remundová a B.Munzarová)

vpředu Helena, Dorothea, slečna Glucková a vzadu Bodey (B.Munzarová, L.Žáčková, I.Janžurová a S.Remundová)

úterý 19. září 2017

"Tři bratři v nesnázích" - host Severočeského divadla

(Ray Cooney a Michael Cooney)

„Fraška plná humorných záměn i dramatických zvratů s nečekanou pointou.“ (premiéra 3. května 2012)

Léto sice skončilo, ale nová divadelní sezóna začíná. Tentokrát jsem ji dne 17. září 2017 odstartovala komedií z pera Raye Cooneyho a jeho syna Michaela. Jejich společná hra měla úspěšnou premiéru v Londýně. Původně tuto frašku nazvali podle třech hlavních hrdinů a zároveň bratrů „Tom, Dick a Harry“, ale nyní se často hraje spíše pod názvem „A je to v pytli!“ nebo právě „Tři bratři v nesnázích“. Celý příběh se odehrává během několik hodin jednoho dne a o bizarní situace zde není nouze. Ray není jen tak pro nic označován též za „mistra frašky“. Napsal řadu her i filmových či divadelních scénářů často na základě vlastních divadelních her. Těmi jsou například „Prachy? Prachy!“, „Rodina je základ státu“ nebo „Peklo v hotelu Westminster“. Na svém kontě má i řadu divadelních ocenění včetně Ceny Lawrence Oliviera za hru „Dvouplošník v hotelu Westminster“. V roce 2005 ho královna vyznamenala řádem O.B.E. za služby britskému dramatu. Jeho syn Michael jde v jeho stopách a je rovněž úspěšným dramatikem i scénáristou. Soustředí se především na žánr temných psychothrillerů a frašky. Mezi nimi bychom nalezli třeba „Habaďúru“, též známější pod názvem „Nájemníci pana Swana“, která se rovněž nese v duchu mnoha záměn a lží jako právě „Tři bratři…“.

Manželé Tom (Martin Zounar) a Linda (Adéla Gondíková) právě s napětím očekávají velmi důležitou návštěvu paní Poterové (Vlasta Žehrová) z Úřadu pro adopci dětí, která by měla rozhodnout o jejich dalším osudu. Hrozně touží po dítěti a udělali vše potřebné, aby jim při jeho svěření do péče nic nebránilo. To by však Tom nesměl mít své dva vypečené bratříčky. Přípravy na návštěvu jsou v plném proudu, neboť dnes se nesmí nic pokazit. Co když se ale právě Dick (Pavel Nečas) vrátil se zapůjčenou Tomovou dodávkou plnou pašovaných krabic cigaret a alkoholu, kterou navíc zaparkoval právě jim před domem? Tom celý do běla rozčílený žádá svého bratra, aby krabice z auta okamžitě vyklidil. A když si myslí, že se snad jednu pohromu zažehnal, zastaví se u nich i jeho druhý bratr Harry (Filip Tomsa). Ten už ale rovnou přijel s báječným nápadem, který zahrnuje pytel plný lidských ostatků. Coby pomocný zdravotník je ráno sebral z pitevny. To už shodou náhod kolem dodávky před domem začíná kroužit konstábl Down (Lukáš Pečenka). Když se do toho všeho ozve zvonek, myslí si Tom, že přijela paní Poterová. Místo toho ale do domu vtrhnou albánští uprchlíci – otec (Marcel Vašinka) s dcerou (Hana Kusnjerová), kteří se schovávali mezi krabicemi v dodávce a nyní hledají pomoc u Toma. Jelikož jim je hned v patách i konstábl a dojde tedy k jejich odhalení, začíná Tom improvizovat a vydává je před ním za svou ženu a tchána. Lindu se prozatím snaží „odklidit“ tak, že ji pošle za paní Poterovou do kanceláře. Samozřejmě se spolu minou a paní Poterová zanedlouho poté stojí ve dveřích. Přichází zrovna do momentu, kdy se Harryho pytel rozsypal po místnosti. Pohotový Tom ale lidské ostatky vydává za filmové rekvizity a ze všech sil se snaží na paní úřednici zapůsobit. Situace houstne ještě více s příchodem Naděždy (Lucie Svobodová), která se zbraní v ruce požaduje po zde se skrývajících uprchlících vysokou sumu peněz, kterou jí mají za zajištění přechodu přes hranice dle dohody uhradit. Nicméně je bratry zneškodněna, a coby hledanou osobu si ji konstábl odveze na stanici. Místo oslav, jak to dopadlo, ale přichází paní Poterová s jasným verdiktem „zamítnuto“. Může po tom všem přijít ještě nějaká dobrá zpráva?

Pro začátek sezóny jsem si vybrala jenom takovou veselou „zahřívačku“ (autorů – překlad: Jiří Fisher, výprava: Zbyněk Simčišin, kostýmy: Zuzana Straková, režie: Lumír Olšovský, a další). Těšila jsem se na dobré obsazení i že se pěkně pobavím. Slibný nástin hry však brzy přešel do mnoha absurdních zápletek, které už mi místy připadaly dosti přitažené za vlasy. Nicméně musím pochválit Martina Zounara, jak tím vším proplul, i když se tedy pořádně zapotil :-). Neměl zrovna nejlehčí úlohu to vše ukočírovat, a přitom prakticky neopustil jeviště. Oproti tomu oba představitelé jeho bratrů Pavel Nečas a Filip Tomsa dokázali po celou dobu udržet pohodový klid, který ještě násobil Martinovo nasazení. Dámy zde tentokrát dostaly o poznání méně hereckého prostoru, ale vždy přesně vyplnily každou svou chvíli. Po několika menších hlušších místech ze začátku tempo postupně gradovalo. Situační komedie jsou divácky docela vděčné, neboť lidé se do divadla chodí raději bavit. O záměny a dramatické zvraty zde nebyla nouze, takže si diváci mohli přijít na své. Také mě svými výkony celkem pobavili, ale příběh a zápletka mě až tak příliš nezaujaly. Hodnotím tedy tuto hru jako nenáročnou a průměrnou.
Moje hodnocení: 52 %
Linda a Tom (A.Gondíková a M.Zounar)

Harry, Tom a Dick (F.Tomsa, M.Zounar a P.Nečas)

Tom a konstábl Downs (M.Zounar a L.Pečenka)

Tom a paní Poterová (M.Zounar a V.Žehrová)

sobota 26. srpna 2017

"Zkrocení zlé ženy" - Divadelní zahrada (ČS)

(William Shakespeare)

"Nejslavnější Shakespearova komedie, jejíž nesmrtelnost tkví v tématu souboje mezi pohlavími, vztahem mezi muži a ženami." (premiéra 11. října 2013)

Před tři a půl rokem jsem se chystala na „Zkrocenku“ v ČS, na kterou jsem po dlouhé době pořídila lístky, které byly často velmi rychle vyprodané. Bohužel ale došlo ke zrušení představení a málem i ke zrušení celého našeho Činoherního studia. Dostala jsem se tedy jenom na projekci v baru ČS, kde se s námi několika posledními představeními soubor loučil. Naštěstí se ale vše v dobré obrátilo a po bolavé sezóně 2013/2014 divadlo stále ŽIJE. I přesto jsem se na tuto hru dostala až letos, ke konci prázdnin a po dovolené dne 21. srpna 2017 v rámci nedávno zrozeného festivalu Divadelní zahrada. Otevřená scéna v zahradě Českého rozhlasu se již osvědčila a skvěle se hodí jako kulisa pro naše „malé ústecké Shakespearovské slavnosti“. Moc doufám, že tato tradice bude i nadále pokračovat. A také že už nikdy nedojde k rušení ČS.

V Padově žije bohatý kupec Baptista (Jan Ťoupalík j.h.), který má dvě krásné dcery. Zatímco Bianca (Anna Fišerová) je hodná, cudná a přívětivá, její sestra Kateřina (Klára Krejsová j.h.) působí jako věčně hádavá a tvrdohlavá ženská, protivná a zlá, se kterou se nedá vydržet. Otec by je rád provdal obě, ale vzhledem k tomu, že by Kateřinu nikdo nechtěl, rozhodne se nejdříve provdat ji a pak teprve Biancu, která o ženichy nemá nouzi. Patří mezi ně starší soused Gremio (Jaroslav Achab Haidler), další neodbytný nápadník Hortensio (Matúš Bukovčan) a Lucentio (Jan Plouhar), za kterého se má vydávat jeho sluha Tranio (Petr Panzenberger j.h.).Lucentio se zatím do její přízně snaží dostat coby Cambio, učitel poezie a dějin. Zamiluje se do ní na první pohled, a i Bianca si ho postupně nejvíce oblíbí. Jediným nápadníkem, který se chce ucházet o ruku Kateřiny a zároveň ji zkrotit, se brzy po svém příjezdu stává veronský šlechtic Petruchio (Jan Jankovský), jehož doprovází sluha Biondello (Anna Kratochvílová). Bere to jako výzvu a se svatbou příliš neotálí. K překvapení a rozhořčení všech přítomných dorazí dost nevkusně oblečený, ale nic si z jejich řečí nedělá. Kateřina se jeho dominanci podvolí a vezme si ho. Brzy na to odjíždějí do Petruchiova sídla, kde ji její manžel i se svým dalším sluhou Grumiem (Jiří Maryško j.h.) dělají ze života peklo. Přináší to však zdárný výsledek. Ona postupně krotne a stává se poslušnou ženou. Nic tedy nebrání ani svatbě Biancy, která si bere Lucentia. Ten si "pronajme" jako svého otce, pisánského šlechtice a místního učitele Vincentia (Dan Dittrich j.h.). Ožení se i Hortensio, který si bere místní vdovu (Anna Kratochvílová). Při společném setkání všechny překvapí proměna Kateřiny. Navíc všichni muži uzavřou sázku, čí žena je nejposlušnější. Každý pošle pro svou manželku, ale jediná, která přijde, je právě Kateřina. Ta navíc přivede i další dvě, a dokonce je poučí, jak by se měly ke svým mužům chovat. Petruchio tedy vyhrává sázku a potěší i Baptistu, který velmi ocení, že z jeho dcery udělal hodnou ženu.

Kdo by to byl řekl, jak bude prostředí cirkusu této shakespearově komedii slušet. Neuvěřitelný nápad a jedinečné provedení podtržené excelentními výkony patří k tomu nejlepšímu, co může ČS ze svého repertoáru nabídnout. Jsem strašně ráda, že se „činoheráci“ nedali a o svou existenci před lety (s velkou podporou svých fanoušků) zabojovali. I díky tomu jsem si konečně do třetice mohla toto představení (autorů – překlad: Břetislav Hodek, překlad předehry: Jiří Josek, režie: Filip Nuckolls, dramaturgie a koncept: Johana Součková, scéna a loutky: Lukáš Kuchinka, kostýmy: Jan C. Löbl, hudba: Ondřej Švandrlík, pohybová spolupráce: Tomáš Tomsa Legierski a další) zdárně užít naživo, a navíc ještě během letního festiválku „Divadlní zahrada“. Všichni herci do toho šli naplno a bavili mne od začátku do konce. Nezalekli se ani „cirkusové akrobacie“ a diváci tak mohli vidět třeba lidskou pyramidu, chůzi na chůdách, házení nožů na živý terč, neuvěřitelné prolézání tenisovou raketou Jirky Maryška, tančící vousaté ženy, drezuru s koněm či velmi vydařené klaunské pantomimické číslo v podání Matúše Bukovčana. Ukázkově pojatá komedie dell´arte a cirkus v jednom dodaly této notoricky známé hře zcela jiný rozměr. Vše z příběhu zaznělo a herci si své party dokonale užili. Klára Krejsová byla výtečná. Její uřvaná, hádavá i ostrá Kateřina, která ke konci ukázkově zkrotla neměla chybu. Rovněž Honzovi Jankovskému role krotitele a dominantního Petruchia velmi sedla. Nejvíc rolí a ve všech skvělý a zábavný byl Petr Panzenberger. Jen nepatrně mi to kazil zbytečně dlouhý výstup Jiřího Maryška s taháním „pána a paní“ z bažiny a převážně chladný výraz Biancy v podání Anny Fišerové, u které bych spíše očekávala výrazně vřelejší přístup, jak u Kateřiny. Jinak to byla ale čirá zábava a úžasné představení všech. Každý výstup do konceptu skvěle zapadal a všichni společně předvedli bezvadnou show. Takže to pro mne byla opravdu krásná tečka za touto sezónou a už se nemůžu dočkat na další.
Moje hodnocení: 91 %

vpředu Gremio, Bianca, Baptista, Kateřina a Hortensio (J.A.Haidler, A.Fišerová, J.Ťoupalík j.h., K.Krejsová j.h. a M.Bukovčan) a vzadu Petrucio, Lucentio a Tranio (J.Jankovský, J.Plouhar a P.Panzenberger j.h.)

vpředu Baptista, Bianca, Gremio, Kateřina a Hortensio (J.Ťoupalík j.h., A.Fišerová, J.A.Haidler, K.Krejsová j.h. a M.Bukovčan) a vzadu Vincentio, Biondello a Petruchio (D.Dittrich j.h., A.Kratochvílová a J.Jankovský)

Lucentio, Tranio, Hortensio, Grumio a Petruchio (J.Plouhar, P.Panzenberger j.h., M.Bukovčan, J.Maryško j.h. a J.Jankovský)

Petruchiovi sluhové - Grumio a Sly (J.Maryško j.h. a P.Panzenberger j.h.)

neděle 13. srpna 2017

"Rusalka" - Otáčivé hlediště

(Antonín Dvořák, Jaroslav Kvapil)

„Dvořákova nejkrásnější opera nezazní nikde lépe než před Otáčivým hledištěm.“ (premiéra 17. července 2014)

Konečně dovolená. Právě si hodlám užít týden volna na Lipně. Od pondělí se chystáme zjezdit okolí na kolech, ale hned na první (nedělní) večer 13. srpna 2017 se nám podařil i celkem husarský kousek. Pouze pár týdnů před posledním letošním uvedením Rusalky, která se v roce 2014 po devíti letech vrátila na točnu v Českém Krumlově, jsme na ni získali lístky. Obvykle totiž patří k velmi žádaným a vyprodaným představením. Přiznám se bez mučení, že opeře příliš neholduji, i když umím ocenit kvality pěvců, kteří ve svém oboru patří k nejlepším. Činoherní představení jsou zde bohužel obvykle beznadějně vyprodaná už mnoho měsíců předem. Rusalkou, kterou zde zrežíroval jeden z nejvýznamnějších českých operních tvůrců Jiří Heřman, a navíc pod taktovkou generálního hudebního ředitele opery JD Maria De Rose, jsme ale rozhodně pohrdnout nemohli. Už jenom pro ten zážitek v jedinečném prostředí zámeckých zahrad na Otáčivém hledišti s jednou z největších možných otevřených scén. Samozřejmě jsme se celý den při procházce nádherným Českým Krumlovem „modlili“, aby nám přálo počasí. I když bylo docela chladno a spousta mraků, déšť se naštěstí nekonal. Po hře „Kráska a zvíře“, kterou jsem viděla před více jak jedenácti lety, jsem si tak mohla plně užít již druhé přestavení na této úžasné scéně. A že bylo na co koukat :-).

Vychází měsíc nad jezerem a na nedalekém paloučku začínají dovádět lesní (mj. Věra Likérová) i vodní žínky (mj. Lucie Hájková a Alžběta Vomáčková). Zatímco laškují s Vodníkem (Martin Gurbal´), jeho dcera Rusalka (Maria Kobielska) se drží stranou. Je smutná, neboť se zamilovala do prince (Aleš Briscein), který sem k jezírku často chodí. Chce být s ním, a tak u ní převládne touha stát se člověkem a mít tedy lidskou duši. Její otec ji varuje, aby si se světem lidí raději moc nezahrávala, neboť dobře ví, jak u nich bývá láska nestálá. I přesto však Rusalka na svém rozhodnutí trvá. Nezbývá mu tedy, než ji poslat pro pomoc k ježibabě (Jolana Fogašová). Ta jí ráda její přání splní, ale požaduje za to vysokou cenu. Chce její hlas, a také aby se stala navěky bludičkou, pokud si princovu lásku neudrží. Němá Rusalka se tedy vrací k jezírku, kde ji během lovu princ objeví. Hned si ji odvede na svůj zámek a chystá se svatba. Během příprav na tuto velkou slávu, do které jsou zapojeni všichni včetně majordoma (Tomáš Kuthan), kuchtíka (Yukiko Kinjo) i hajného (Jiří Hájek), ale na zámek přijíždí cizí kněžna (Jolana Fogašová). Jejímu kouzlu a smyslnosti princ záhy podlehne. Vidí v ní žár, což se mu zdá mnohem přitažlivější než Rusalčina chladná krása. U té tak najednou místo radosti přichází trápení, které zpovzdálí sleduje Vodník, k němuž si nakonec běží pro radu. Snaží se ji povzbudit, aby o svou lásku bojovala, ale vše se zdá už ztraceno. Princ si vybral a Rusalku odmítá. Ta se tedy ztrápená vrací k jezeru a stává se bludičkou. Když zde smutní nad svým osudem, nabídne jí Ježibaba možné východisko. Pokud zabije toho, kdo jí ublížil, stane se opět vodní vílou. To však odmítá, neboť ho stále miluje. Ani princ se ale žádného štěstí nedočkal. Kněžna ho také odmítla a odjela se svým milencem (Viktor Svidró). Princ tedy opět navštíví jezírko a hledá zde svou ztracenou lásku. Ta se mu sice zjeví, ale zároveň ho varuje, že by ho jejich polibek mohl stát život. Jelikož bez ní stejně nechce žít, vrhne se jí do náruče. Bohužel tato oběť nic neznamená, neboť nebyla prolita princova krev, a Rusalka i nadále zůstává bludičkou. I přes promarněný život a nešťastný osud však nakonec princi odpouští.

Rozhodně si myslím, že příběh Rusalky se na českokrumlovskou otevřenou scénu otáčivého hlediště perfektně hodí a tvůrci (hudební nastudování: Mario De Rose, dirigenti: Martin Peschík, Mario De Rose, režie a scénografie: Jiří Heřman, realizace scény: Jan Lukášek, světelný design: Daniel Tesař, projekce: Bego M. Santiago – Lunchmeat – kreativní vizuální studio, kostýmy: Lenka Polášková, choreografie: Jan Kodet, sbormistr: Martin Veselý, asistenti režie: Jan Štěch a Světlana Mládková, hudební příprava: Lilia Červená, produkce: Světlana Mládková, představení řídí: Michaela Freudenschussová, text sleduje: Lucie Bicanová, a další) zde tento příhodný potenciál výtečně využili. Obzvláště se jim povedlo znázornění jezírka s obřími lekníny. Když už se hlediště otáčelo, tak ne jen tak nějak nazdařbůh, ale vždy jak bylo mezi obrazy nezbytně nutné. Často tyto obrazy propojil průjezd kočáru, což bylo příjemné zpestření, které se po jiném jevišti jen tak neprojede :-). Představil se zde rovněž sbor opery Jihočeského divadla i jeho balet. Nicméně choreografie mne zde příliš nezaujala a ke zpěvu bych měla také určitou výhradu. Ta se však netýká pěvců, kteří do toho dali, co mohli, ale bohužel špatného ozvučení. Jelikož zpívali bez mikroportů, jejich slova a zpěv se v otevřené scéně i přes nádhernou hudbu Orchestru opery JD dost ztrácely. Až na notoricky známé árie jim téměř nebylo rozumět. S operou mívám obecně problém rozeznat slova (když neznám texty), ale zde by lepší ozvučení mohlo pomoci. Nejlépe jsem pochytala zpěv vodníka Martina Gurbal´a, který nám typově připomínal Daniela Hůlku, a hajného Jiřího Hájka, který předvedl i pěkný herecký výkon, i když jen krátký. V této opeře účinkuje také v Národním divadle a spolu s ním i například protagonistka Rusalky Maria Kobielska, která skvěle odzpívala nádherné árie, a mne jen mrzelo, že jsem si je kvůli výše zmíněnému nemohla užít naplno. Mezi dalšími umělci zde i v ND bych zmínila představitele prince Aleše Brisceina a ježibaby Jolanu Fogašovou. I když oba disponují kvalitním hlasovým fondem, měla jsem u nich bohužel nejvýraznější problém porozumět, o čem vlastně zpívají. Rovněž i mezi žínkami se našli představitelky z ND – Lucie Hájková a Yukiko Kinjo, kterou jsme zde protentokrát měli v roli kuchtíka. Zpěvu bohužel otevřená scéna a chybějící mikroporty docela uškodily, ale zážitek to i tak byl velmi kouzelný a příjemný. Jsem moc ráda, že jsem se sem mohla opět podívat a vychutnat si zde tak další krásný vizuální a dokonce i hudební zážitek.
Moje hodnocení: 68 %

Otáčivé hlediště

jezírko

ježibaba s Rusalkou (J.Fogašová a M.Kobielska)

letohrádek Bellárie

Seznam starších článků:


Jindřich VI. - 3. díl - Likérka (ČS) 
Souborné dílo W. Shakespeara ve 120 minutách - host Krušnohorského divadla
Jesus Christ Superstar - Hudební divadlo Karlín
Rukojmí bez rizika - host Severočeského divadla
Klec - host Činoherního studia
Velký Gatsby - host Městského divadla Děčín
Žena, která uvařila svého manžela - host Městského divadla Děčín
Cena za něžnost - host Městského divadla Děčín
Začínáme končit - host Krušnohorského divadla
Boj černocha se psy - Činoherní studio
Shirley Valentine - host Krušnohorského divadla
Romantický víkend - host Severočeského divadla
Detektor lži - host Činoherního studia
Proč muži neposlouchají a ženy neumí číst v mapách - host Krušnohorského divadla
Děti z Bullerbynu - Činoherní studio
Jindřich VI. - 2.díl - Činoherní studio
Jindřich VI. - 1.díl - Činoherní studio
Sirotci - Činoherní studio
Ledový hrot - Činoherní studio
Hlava v písku - host Krušnohorského divadla
Misantrop - Činoherní studio
Spolu - host Činoherního studia
Sluha dvou pánů - Národní divadlo
Bosé nohy v parku - host Městského divadla Děčín
Ani spolu, ani bez sebe - host Severočeského divadla
Božská Sarah - host Severočeského divadla
Lidská tragikomedie - host Městského divadla Děčín
Přelet nad kukaččím hnízdem - host Severočeského divadla
Do ložnice vstupujte jednotlivě - host Severočeského divadla
Velvet Havel - host Činoherního studia
Já, Francois Villon - host Městského divadla Děčín
Podivný případ se psem - host Krušnohorského divadla
My děti ze stanice ZOO - Činoherní studio
Rodina je základ státu - host Severočeského divadla
Velká zebra aneb Jak že se jmenujete? - Divadlo Palace
Mnoho povyku pro nic - host Krušnohorského divadla
Don Quijote - Činoherní studio
Mandragora - host Severočeského divadla
Kde život náš je v půli se svou poutí - Činoherní studio
Eva tropí hlouposti - host Městského divadla Děčín
Kurtizána - host Krušnohorského divadla
Úča musí pryč! - host Hraničáře
Garderobiér“ - host Severočeského divadla
Herci jsou unaveni“ - host Severočeského divadla
Teď ne!“ - host Krušnohorského divadla
Rande s duchem“ - host Severočeského divadla
Příbuzné si nevybíráme“ - host Severočeského divadla
Kráska z Leenane“ - Činoherák Ústí

Starší články zde