sobota 18. března 2017

"Žena, která uvařila svého manžela" - host Městského divadla Děčín

(Debbie Isitt)

„Černá komedie, která je exkurzí do světa žárlivosti, zrady, nevěry, klamů a ponížení a ukazuje nový význam rčení, že láska prochází žaludkem.“ (premiéra 4. listopadu 2015)

Hru, se kterou neobvykle přišly samy herečky za režisérem a producentem Petrem Kracikem, napsala anglická autorka Debbie Isitt. Její první uvedení se uskutečnilo v londýnském Royal Court Theatre v říjnu 1991. Následně pak sklízela úspěchy jak na edinburském Festivalu, tak i na londýnském West Endu. Během několika sezón ji uváděla téměř všechna anglická regionální divadla. Hrála se i v zahraničí, jako například v Itálii, Izraeli, Řecku, Španělsku, Austrálii a v loňské sezóně ji nastudovali i v Polsku, Turecku a České Republice. Svou premiéru u nás měla inscenace v Divadle u Hasičů, odkud s ní soubor hostuje i všude po republice. Přestože autorka předepisuje strohou scénu bez rekvizit a uniformní oblečení, aby byla veškerá divákova pozornost soustředěna na dialogy, nabízí velmi peprné a vtipné situace, v nichž všichni herci mohou rozehrát skvělou podívanou. Pro klasický trojúhelník je zde navrženo trochu netradiční a drsné řešení, které by slabším povahám nemuselo zrovna sedět. Já si ale toto představení s velmi výmluvným názvem a skvělým obsazením nechtěla nechala utéct a vyrazila za ním do Městského divadla Děčín, kam 16. března 2017 přijeli hostovat.

Kenneth (Otmar Brancuzský) a Laura (Nela Boudová) jsou na své třetí výročí svatby pozváni na oběd k Hillary (Ilona Svobodová), jeho bývalé ženě, kterou opustil právě kvůli Lauře. Manželé spolu byli dvacet let, když Kenneth ucítil potřebu změny. Na jednom večírku se seznámil s Laurou. Přeskočila jiskra a začali se vídat stále častěji. Doma se tak začínal roztáčet kolotoč lží a výmluv. Chodil stále později a většinou se jenom najíst a vyspat, až samozřejmě začala Hillary tušit, že by za tím mohla být jiná žena. Na druhé straně i Laura nechtěla hrát druhé housle a být stále jenom v roli tajné milenky. Snažila se ho tedy přimět, aby se své ženě konečně přiznal, a když ani po čase nesebral odvahu, vzala to Laura do vlastních rukou a šla za Hillary sama. Zpočátku se zdálo, že Kenneth našel ženu, po které toužil. Následně ale zjišťuje, že mu v jejich vztahu přeci jenom něco chybí. Ačkoliv ho Laura fyzicky velmi přitahuje, je mizerná kuchařka a hospodyňka. V tom ji Hillary výrazně trumfla. Kennethovi její kuchyně chybí natolik, že k ní opět na nějakou tu dobrou večeři občas zajde. Tentokrát si připravuje výmluvy pro Lauru. I to se však nakonec provalí a rivalita mezi ženami začne narůstat. Zatímco jemu to tak vyhovuje, neboť má jak milenku, tak i kuchařku, ženám se tento model příliš nezamlouvá. Hillary coby výtečná kuchařka tedy naplánuje ke slavnostní večeři speciální hlavní chod.

Velmi atraktivní název a stále aktuální téma manželského trojúhelníku evidentně zaujalo většinu diváků a dle jejich ohlasů je i dostatečně pobavilo. Zároveň je mi celkem jasné, proč s námětem nepřišel sám režisér, ale právě obě ženy. Snad každá už si někdy řekla: „já ho zabiju“, i když ve finále nejsou tak důrazné jako zde. Pro pány by ale tato inscenace i tak mohla být jakýmsi varováním. Jak se říká „kdo chce víc, nemá nic“ nebo „kdo s čím zachází,…“ nebo také známé „tak dlouho se chodí se džbánem pro vodu,…“. Pokud muž nenajde atraktivní a schopnou kuchařku v jedné ženě, a proto si jich vyhledá pro jistotu více, může od nich následně čekat tvrdou odplatu. Ve většině případů mu to totiž jen tak neprojde. Kenneth v podání Otmara Brancuzského za to zaplatil opravdu tvrdě. Představoval klasický prototyp muže, který právě prochází krizí středního věku a chytá druhý dech. Po dvaceti letech fungujícího manželství zatouží po změně, neboť mu manželka zevšedněla a všude kolem se objevuje tolik atraktivních žen. Jednu z nich představovala i Laura Nely Boudové. Myslím, že více než muži sami, je láká ta „moc“ odloudit je od jejich žen, případně i finanční zajištění, což pánové snadno přehlédnou. Na Ilonu Svobodovou zde pak zbyla role oné opuštěné manželky, která obvykle svému muži věnovala svá nejlepší léta, zajistila co nejlépe fungující domácnost, vychovala jejich děti, tolerovala jeho poklesky, aby od něj nakonec dostala kopanec a viděla, jak se cítí být spokojený a šťastný s jinou ženou. Osobně jsem se nejvíc bavila při Otmarovo přebíhání ze scény do scény. Ve filmu k tomu stačí vystříhat a poskládat pár natočených záběrů, na divadle se to však musí uběhat a střihy fungují jen se světly, resp. zatemněním. Jelikož se příběh odehrával v retrospektivách a v čase, měl Otmar docela honičku 😊. Naopak uniformita prostředí, a hlavně kostýmů se mi teda moc nelíbila a oběma ženám vůbec nijak nelichotila. Ještě že to vyvážili povedenými výkony. Publikum se bavilo, herečky řekla bych také a Otmar bavil mě 😊😊😊. I přes drsný název a finální zápletku je to poměrně zábavná inscenace (autorů – překlad: Jakub Škorpil, dramaturgie: Ilona Smejkalová, kostýmy: Samiha Maleh, scéna a režie: Petr Kracik, a další), kde se objeví pro mnohé i bohužel dost důvěrně známých momentů, naštěstí ale v odlehčené formě. Dámy většinou vědí, jak to je, a pánové, dávejte si bacha, abyste se nestali hlavním chodem. Recept už je na světě 😉.
Moje hodnocení: 61 %
Kenneth, Hillary a Laura (O.Brancuzský, I.Svobodová a N.Boudová)

Kenneth a Laura (O.Brancuzský a N.Boudová)

Hillary a Kenneth (I.Svobodová a O.Brancuzský)

sobota 18. února 2017

"Cena za něžnost" - host Městského divadla Děčín

(Dan Gordon)

„Hra podle oscarového filmu, zdařile oscilující na hranici komedie a melodramatu, zachycuje během bezmála třicetiletého časového úseku proměnu vztahu dvou žen – matky a dcery.“ (premiéra 26. září 2011)

Hra, která mapuje téměř třicetiletý vztah matky a dcery, vznikla podle stejnojmenného filmu, který v roce 1984 získal hned pět prestižních filmových Oscarů, včetně toho za nejlepší film (scénář a režie: James L. Brooks); dále pak za nejlepší režii, herce v hlavní roli, herečku v hlavní roli a adaptovaný scénář. Hlavní role v něm ztvárnili Shirley MacLaine, Debra Winger a Jack Nicholson. Námětem k němu však byl román Larry McMurphyho. Zatímco film měl svou premiéru již 23. listopadu 1983, divadelní inscenaci nastudovalo poprvé až v roce 2007 divadlo Theatre Royal v anglickém Yorku. U nás ji má ve svém repertoáru Činoherní studio Bouře. Jednu z rolí zde překvapivě ztvárňuje i Jana Janěková. Ta se totiž již před časem rozhodla věnovat pouze divadelní režii. Nabídnuté roli Aurory však nedokázala odolat a sama o ní říká: „…je to nejkrásnější role, jaká mě kdy potkala…“. Momentálně je také jediná, kterou na divadle hraje. Spolu se svými kolegy přijeli 15. února 2017 odehrát jedno představení i do Městského divadla Děčín a já té příležitosti využila.

Emma (Jitka Čvančarová) tráví spolu se svou kamarádkou Patsy (Marcela Holubcová) poslední večer v matčině domě coby svobodná žena. Zítra ji totiž čeká svatba s Flapem a stěhování do jejich společného domu. Konečně se tak také postaví na vlastní nohy a odprostí se od velmi silného vlivu své dosti autoritativní matky Aurory (Jana Janěková), které její nastávající příliš nesedí a která se s touto novou životní etapou své dcery těžko smiřuje. Dosud totiž žila jen pro ni a neustále se jí snažila organizovat a kontrolovat život. I když je od sebe nyní dělí stovky kilometrů, udržují stále alespoň telefonický kontakt. Aurora se tak spolu s dcerou může „těšit“ z prvního…druhého…i třetího přírůstku do rodiny a vyrovnat se, i když těžko, s novou rolí babičky. Na oplátku se zase svěřuje své dceři, že se vídá se svým sousedem Garettem (Alexej Pyško), kterého příliš nemohla vystát. Býval astronautem, nyní více holduje alkoholu a hlavně ženám, které si u něj neustále podávají dveře. Jednoho dne však pozve na večeři Auroru a ta pozvání přijme. I když se postupně víc sblíží a Aurora se necítí být tak osamělá, Garett se svého způsobu života nechce vzdát. Jí tak nezbývá než se s tím smířit. Mezitím se z Emmy stala máma na plný úvazek a se třemi dětmi se ocitli ve finanční tísni. U matky se však pomoci se zapůjčením peněz nedovolá. Dveře u ní ale má vždy otevřené. A tak když se dozví o Flapově nevěře, sbalí se, a i s dětmi se na čas vrátí domů. Obrovský zvrat však nastane, když Emma vážně onemocní rakovinou. Je hospitalizována na onkologickém oddělení, kde ji navštěvují její blízcí. Aurora se od ošetřujícího lékaře (Jan Fišar) dozvídá o možnosti zařazení do jistého programu, který na vybraných pacientech testuje nový způsob léčby. Místa se však rychle zaplní a pro Emmu již místo není. Je zoufalá a nechce se vzdát žádné šance, která by její dceři, kterou velmi miluje, mohla pomoci. V ten moment se do toho vloží Garett, který jí je nyní oporou. Využije své konexe a místo pro ni získá. I přes veškerou snahu ale Emma svůj boj prohrává.

Ústředním tématem tohoto melodramatu s komediální akcentem byl komplikovaný vztah mezi matkou a dcerou. Osobně mi ale nepřipadal nijak zvlášť výjimečně komplikovaný. Matka, obzvláště matka-samoživitelka, obvykle mívá obdobně vysoké nároky a očekávání, ale i větší potřebu vše řešit sama a podle svého. Nepoleví, ani když její dcera doroste a chce se o sebe začít starat sama. Přesto si nemyslím, že by tím dávala najevo, že svou dceru nemá ráda. Spíše to tak navenek vypadá. To samé bylo patrné i z Aurory v podání Jany Janěkové. Film jsem neviděla, takže nemohu srovnávat, ale z popisu jsem očekávala, že bude mnohem nesnesitelnější a opravdu protivná, což jsem z ní rozhodně necítila. Prostě představovala klasický typ matky, která působí nesnesitelně, když není po jejím a má tendence neustále radit a rozhodovat. Podstatně náročnější úkol měla Jitka Čvančarová. Hrála dceru, která prošla výrazným vývojem. Zpočátku je na prahu dospělosti a chystá se udělat první krok do svého vlastního života. Postupně se však mění v ženu a matku, a nakonec jí osud ještě nadělí poslední kapku v podobě vážné nemoci. Všechny životní etapy své postavy zvládla výtečně a působila celkem přirozeně. Mám dost citlivou povahu, a tak jsem se na konci neubránila dojetí. Zvládly tomu tedy dodat i potřebné emoce, které sice vycházely hlavně ze smutného závěru, ale byly tam. Jisté odlehčení sem vnesla postava Garretta, kterého ztvárnil Alexej Pyško. Zprvu podivínský soused v sobě nakonec nezapřel opravdového muže, který umí být oporou. Pomohl a podržel, když bylo třeba. Není zrovna lehký úkol předvést na jevišti během zhruba dvou hodin příběh, který mapuje téměř třicet let života hned několika postav. Autorům (překlad: Pavel Dominik, režie: Viktorie Čermáková a další) se to však, i díky efektně navržené scéně, podařilo. I když se zprvu zdálo, že plynutí času je až moc „uhoněné“ a vlastně se nic zásadního neděje, bylo nutné, aby mohlo alespoň naznačit vzájemný vztah matky a dcery a taky aby bylo zřejmé, že se příběh odehrává v delším časovém úseku. I když si myslím, že herci nejeli na plný plyn, nezbytné emoce toto představení zcela určitě mělo. Možná si i doplním nedostatky a ještě někdy shlédnu tento Oscary ověnčený film.
Moje hodnocení: 68 %
Emma a Aurora (J.Čvančarová a J.Janěková)

Garrett a Aurora (A.Pyško a J.Janěková)

Emma a Aurora (J.Čvančarová a J.Janěková)

pátek 27. ledna 2017

"Začínáme končit" - host Krušnohorského divadla

(Sébastien Thiéry)

„Francouzská komedie výstižně vypráví o vztazích mezi muži a ženami, o plynutí času, strachu ze stárnutí a ošklivosti i o (ne)schopnosti být spolu.“ (premiéra 21. března 2016)

Autorem této komedie z roku 2011 je současný francouzský komik a herec známý například z filmů „Taxi“ či jeho pokračování „Taxi, taxi“, ale také nositel Molièrovy ceny (za komedii "Morčata") Sébastien Thiéry. Autorsky na divadle debutoval v roce 2005 aktovkou „Bez výtahu“. Následovaly komedie „Bůh bydlí v Düsseldorfu“, „Morčata“ či „Kdo je pan Schmitt?“. Většinou ve svých hrách i sám účinkuje. Proto i díky této své profesi sází na svižné a trefné dialogy. V pražském divadle Kalich jeho komedii „Začínáme končit“ jako vůbec první společnou hru zde nastudovali manželé Bára Hrzánová a Radek Holub. Vybrala ji pro ně a režírovala Lída Engelová, která si i k mému překvapení dne 23. ledna 2017 při hostování v Krušnohorském divadle v Teplicích navíc střihla jednu z rolí, která celou inscenaci v závěru nápaditě vypointuje. Už kvůli všem jmenovaným jsem si nemohla nechat tuto komedii ujít.

Manželé Baumanovi spolu strávili již několik let, ale v poslední době se Alanovi (Radek Holub) zdá, že jeho žena Natalie (Barbora Hrzánová) najednou nějak rychle stárne. Už v ní nevidí krásnou a atraktivní pětatřicetiletou ženu, ale sedmdesátiletou sešlou stařenku, která je zralá akorát tak na domov důchodců. Společný život s ní se mu zdá naprosto nemožný a o sexu ani nemluvě. Jelikož si připadá stále mlád a s manželkou se tak odcizili, najde útěchu v náručí jiné ženy, se kterou by se dál chtěl vídat. Vymyslí tedy plán a přesvědčí jednoho svého zaměstnance Hervého (Radek Zima), aby předstíral, že je jeho synovec, a svedl jeho ženu. Natalie o problému svého muže ani netuší a vřele u nich doma „synovce“ uvítá. Jemu vůbec nepřipadá tak stará, jak mu Alan říkal. Na svádění jde přes němčinu i přes masáž a celkem se mu daří. Natalie v přítomnosti Hervého začíná neuvěřitelně mládnout. Zdá se, že se záměr podařil a oba manželé mají nový vztah, ve kterém jim to klape. Jaké je ale pak pro Natalii s Hervém překvapení, když jim Alan přivede představit svou vyvolenou Jennifer (Lída Engelová). I když to vypadá, že je příliš pozdě, najednou si uvědomí, že svou ženu přeci jen nechce ztratit a dá jejich manželství ještě šanci. S jakou Natalii bude žít tentokrát?

Nijak závratná, přesto aktuální, byla zápletka této francouzské komedie o odcizení mezi manžely. Léta plynou a s přibývajícím věkem se ne každý umí smířit. Obzvlášť v manželství po několika letech si hlavně muži uvědomí, že jejich ženy nemládnou a mají pocit, že jim v životě něco uniká. Chytají druhý dech a touží po změně nebo alespoň nějakém povyražení. Nijak náročný příběh, a ještě jednodušší text, ale v této inscenaci (autorů – překlad: Petr Christov, režie: Lída Engelová, dramaturg: Johana Kudláčková, scéna: Ivo Žídek, kostýmy: Ivana Brádková, hudba: Zdeněk Zdeněk, choreografie: Martin Pacek a další) sází především na obsazení a také nápad v hlavní ženské roli. Zajímavé na roli Natalie Baumanové totiž je, že ji autor původně napsal pro dvě herečky. V tomto nastudování se však v obou objeví pouze jedna – Bára Hrzánová, která se nápaditě provedené dvojrole chopí s bravurou. Střídá podobu atraktivní ženy s tou, co v očích svého manžela „stárne jako pes“, s takovou lehkostí, že má divák skvělou možnost vidět ji přesně tak, jako ji právě vidí její manžel, aniž by to nějak narušilo kontinuitu děje. Považuji to za skvělé řešení a bylo vidět, jak si změnu obou poloh Bára užívá a zvládá je bez jakéhokoliv zbytečného karikování či přehrávání. U Radka Holuba, který ztvárnil notorického lháře, už to tak lehce nepůsobilo, i když vystřídal spoustu rozličných výrazů, jak u něj bývá zvykem. Proti Bářině lehkosti byl jeho projev o poznání dravější a možná trošku křečovitější. Myslím, že jiné typy rolí mu sluší o něco více (viz třeba „Generálka“, „Mandragora“, „Plnýkapsy šutrů“ nebo s Bárou společně „Ženitba“ apod.). Manželský trojúhelník pak doplnil Hervé, v jehož roli se objevil Radek Zima a na jevišti s nimi vystupoval jako naprosto rovnocenný partner. Jeho postava dostala rozhodně nejvíc zabrat, ale vše skvěle ustál. Od nesmělého poslíčka se vypracoval v muže, v jehož náručí dokáže zralá žena zázračně omládnout. Spolu s Bárou dokonce předvedli výborné tanečně-akrobatické číslo. Celkově to tedy bylo vtipné, hravé, a hlavně podtrženo skvělým obsazením a jejich výkony. Přesto mne ale více zaujala obdobná komedie „Každý den, šťastný den!“, kterou hrají v divadle Kalich a v níž hlavní roli rovněž obsadila úžasná Bára Hrzánová.
Moje hodnocení: 59 %
Natalie a Alan Baumanovi (R.Holub a B.Hrzánová)

Natalie a Hervé (B.Hrzánová a R.Zima)

Natalie, Alan a Hervé (R.Holub, B.Hrzánová a R.Zima)

pátek 13. ledna 2017

"Boj černocha se psy" - Činoherní studio

(Bernard-Marie Koltès)
 
„Hra o životě, o lásce a o whisky.“ (premiéra 2. prosince 2016)
 
Nový rok je tu, a tak si neodpustím trochu toho bilancování, neboť ten loňský se zrovna moc nevydařil. Začínal přitom docela slibně; pořídila jsem si novou zrcadlovku, zajela jsem si na Velikonoce do Karibiku, naordinovala jsem si delší volno před novým nástupem… Druhá polovina ale byla podstatně náročnější, čekala mne změna práce, a hlavně se objevily zdravotní problémy, které se obzvlášť ke konci roku hodně zkomplikovaly. V lednu se však situace stabilizovala, a tak jsem zase mohla vyrazit za kulturou. A čím jiným odstartovat v těchto chladných dnech než cestou za teplem? V ČS totiž 10. ledna 2017 „nainstalovali“ přímo na jeviště vyprahlou africkou poušť, která je součástí nově nastudované hry z pera Bernard-Marie Koltèse (1948-1989). Tento francouzský autor sice zemřel teprve ve svých 41 letech na AIDS, přesto se ale stačil zapsat mezí přední francouzské dramatiky. Hru pro soubor ČS upravil dramaturg Karel František Tománek, který již v letošní sezóně pro ústecký soubor ušil přímo na tělo text ve stylu tarantinovské gangsterky „Pan Bílý, Zrzka a ti druzí“. Režie ústeckého nastudování se pak zhostil Martin Skočovský, jehož zatím nejúspěšnější inscenací v ČS jsou „My děti ze stanice ZOO“. Stejně jako tam i zde sám navrhl scénu. Navíc si ke spolupráci na tomto projektu přizval afrického herce, žijícího v Čechách Maxima Françoise Mededu, aby tak své inscenaci dodal na autentičnosti. Poprvé v historii tak Alburyho na českých jevištích hraje Afričan. Maxime se narodil v Beninu a vystudoval žurnalistiku na Fakultě sociálních věd v Praze se specializací televizní sportovní komentátor. Tomuto oboru se však nevěnoval, neboť tíhl spíše k divadlu. Coby poloprofesionál si zahrál již na několika jevištích (např.: v Klicperově divadle v Hradci Králové, ve Studiu Hrdinů, v Divadle Bez hranic či Studiu Ypsilon), ale v ČS zatím poprvé.

Na staveništi v Africe došlo k nehodě, když pod koly nákladního auta zemřel jeden z domorodců. Jeho bratr Alboury (Maxime François Mededa j.h.), chce získat jeho tělo, aby mohli s rodinou provést tradiční pohřební obřady. Nepozorovaně se vydá do tábora a po vedoucím projektu Hornovi (Matúš Bukovčan) požaduje jeho vydání. Ten však neví, kde se tělo nachází, a tak mu nabízí finanční odškodnění. To však Alboury odmítá a trvá na svém. Přestože má Horn momentálně trochu jiné starosti, neboť očekává návštěvu Leony (Marta Vítů), kterou potkal v Paříži a pozval ji sem, pověří svého předáka Cala (Jan Plouhar), aby sehnal tělo zemřelého a mohli ho rodině vydat. Přitom se dozví, že to pouze jako nehoda mělo vypadat, neboť ho Cal nejdříve zastřelil, poté narafičil nehodu a později hodil do jímky s výkaly. I když se vydá splnit přání svého šéfa, tělo se mu nepodaří nalézt. Ačkoliv Leona primárně přijela za Hornem alias „Kozlíčkem“, nechá se unést kouzlem tohoto kontinentu. Velmi silně pociťuje jakési propojení a splynutí s místní kulturou, a navíc zde skutečně potkává svou lásku. Není jí však Horn, ale Alboury. Nicméně nakonec sama propadá šílenství a pořeže si obličej. Alboury neustále chodí do tábora a pozoruje „bílé“. Oni z něj zase pociťují jakýsi zvláštní strach a chtěli by se ho rovněž zbavit. Zatímco Horn na to jde s whisky, Cal sahá po zbrani. Při fyzické potyčce se ale obrací proti němu. Že by přeci jenom Afrika vyhrála na plné čáře?
 
Po rozpačité úvodní scéně „jezení banánu“, kterou jsem tedy moc nepochopila a klidně bych se bez ní obešla, mne do sebe příběh o střetu dvou civilizací (Afrika versus Evropa) začal vtahovat. Nepříliš náročně (na kulisy), ale efektně navrhl Martin Skočovský scénu, které dominovaly baterie reflektorů a větší větráky, které příhodně navozovaly atmosféru horkem spalující Afriky i pach potu a všudypřítomné whisky. Určitě skvělým krokem bylo obsazení rodilého Afričana Maxima François Mededy do role černocha Albouryho. Vše tak působilo autentičtěji, i když se herecky příliš neprojevil. Jeho výkon byl víceméně statický, ale černoch do Afriky prostě patří, takže tento tah chválím. Maxim se navíc překvapivě dobře vypořádal s náročnějším českým textem. Jan Plouhar si střihl roli výbušného, rasisticky zaměřeného Cala. Velmi mi svým výkonem, charakterem postavy i spáchaným činem připomínal roli Liama, kterou hrál v jiné inscenaci ČS s názvem „Sirotci“. Obě rozporuplné postavy, které spáchají hrůzný čin, ale hledají pro něj nějaké ospravedlnění, a navíc přitom chtějí působit, jako že to byla jen nehoda, ztvárnil skvěle. Úlohu představující jakýsi „utlačovatelský element“ s možností koupit si vše a každého svěřili do rukou Matúše Bukovčana. Jeho Horn působil klidným dojmem, jako by vždy byl nad věcí. Žije světským životem s dostatkem peněz i alkoholu a nechápe místní ritualitu a senzitivitu. Svou trochu citlivou složku osobnosti projeví akorát v momentě, kdy si do svého převážně osamělého života pozve ženu - Leonu. Oba protagonisté do prostředí dobře zapadli, zatímco právě postava Marty Vítů mi byla docela záhadou. Zpočátku naivní žena, která využila pozvání bohatého muže, aby posléze spočinula v náručí místního domorodce, a nakonec propadla šílenství, děj nikam neposouvala, spíše ho tak nějak narušovala. Z mého pohledu to celou hru (autorů – překlad: Kateřina Lukešová, úprava a dramaturgie: Karel František Tománek, kostýmy: Jitka Fleislebr, hudba: Ivan Acher, scéna a režie: Michal Skočovský, a další) docela degradovalo a zanechalo více otázek než odpovědí. Je to škoda, neboť zpočátku (až po tom banánu) se inscenace rozvíjela celkem slibně, a dokonce mne do prostředí slušně vtáhla. I přítomnost Leony sem zpočátku zapadala, ovšem jen krátce. Bohužel za mě tedy nakonec jen slabý průměr.
Moje hodnocení: 51 %
Cal a Horn (J.Plouhar, M.Bukovčan)

Leona a Cal (M.Vítů a J.Plouhar)

Alboury a Leona (M.F.Mededa a M.Vítů)

Alboury a Horn (M.F.Mededa a M.Bukovčan)

středa 30. listopadu 2016

"Shirley Valentine" - host Krušnohorského divadla

(Willy Russel)

Život je potřeba žít naplno a nikdy není pozdě ho změnit.“ (premiéra 26. dubna 2008)

Poslední inscenací, kterou jsem navštívila v roce 2016, bylo komediální monodrama - one woman show se Simonou Stašovou. Dne 29. listopadu 2016 s ní totiž hostovala v Krušnohorském divadle, kam jsem za ní vyrazila i já. Není tomu ani měsíc, kdy si na své konto připsala již neuvěřitelnou 570. reprízu. Svou premiéru totiž měla už v roce 2008, kdy vznikla ve spolupráci Městských divadlech pražských (Divadlo Rokoko a Divadlo ABC) a agentury FDA (Filmová a divadelní agentura). Poprvé byla hra uvedena v Liverpoolu v roce 1986 a o tři roky později se dočkala i filmového zpracování. Hrála se v Londýně i na Broadwayi. Představitelka Pauline Collinsová si Shirley zahrála jak v londýnském divadelním nastudovaní, tak i ve filmu, a získala za ni řadu ocenění. I film sám získal mnoho cen (např.: Cena Laurence Oliviera za Nejlepší komedii, BAFTA za nejlepší scénář nebo cenu Tony za nejlepší hru) a byl nominován na dva Oscary (mj. i po P. Collinsovou za nejlepší herečku) a tři Zlaté glóby. Svou cílovou skupinu nachází především v ženách středního věku, kteří se se Shirley často velmi snadno ztotožní, neboť jsou sami v obdobné situaci jako právě ona. Spolu s muzikálem „Pokrevní bratři“ patří k nejúspěšnějším počinům anglického dramatika Willyho Russela. Sama Simona Stašová se ke hře vyjádřila, že tahle hra je právě o tom, co touží říct teď v tuto chvíli. Svou režií jí k tomu dopomohl brněnský režisér Zdeněk Kaloč.

Domů právě přichází deštěm promočená Shirley Bradshaw (Simona Stašová). Odloží věci na domácího sluhu, natáhne zástěru a spěchá, aby manželovi nachystala večeři přesně na čas, kdy se akorát vrací z práce. Sekanou, kterou mu na večer koupila, cestou dala psovi, a tak jí nezbylo než pro něj nachystat brambory s vejcem. To však on nepovažuje za dostatečné a svou nespokojenost dá značně najevo. Jsou spolu již dvacet let, vychovali spolu dvě děti, ale až nyní jí dochází, jak jí najednou život plyne mezi prsty. Povídá si s domácím sluhou, automaticky plní své povinnosti, a přitom vzpomíná na své dětství, na učitelku, která jí nedopřála ani tu radost těšit se z jedné správné odpovědi na její pravidelné otázky, ve kterých obvykle excelovala hlavně spolužačka Marjorie Majorsová, která bývala pro Shirley určitým vzorem. Jaké pak bylo její překvapení, když se jednoho dne upachtěná z práce, s taškami plnými nákupu, v dešti, dočká téměř neuvěřitelného setkání. U chodníku zastaví luxusní auto a z něj vystoupí nóbl dáma, která i přes tašky a „zmoklou fasádu“ svou někdejší spolužačku pozná. Dokonce na ni zavolá a chce ji obejmout. Na chvilku spolu zajdou posedět a sdělí si, že před lety byla jedna pro druhou vlastně vzorem. Shirley navíc zjistí, že Marjorie svého vyššího životního standardu docílila coby luxusní společnice. Shirley jako by procitla a najednou si vzpomene, že také mívala nějaké sny a touhy, které během manželství a výchově dětí odsunula na poslední kolej. Nyní se ale vše změní. Naskytne se příležitost, kdy její kamarádka Jane náhodou vyhrála zájezd do Řecka a chtěla by ji vzít s sebou. Neví, jak to oznámit manželovi, a tak na moment zaváhá. Nakonec se ale odhodlá a jede. Kamarádka ji tam však opět nechá samotnou, neboť si hned první den někoho „nabrnkne“, ale i tak si Shirley splní jeden svůj sen. V jedné kavárně si od majitele Costase Dimitriadese nechá přenést židli i stůl do písku a při popíjení své sklenky se kochá pohledem na moře. Kdysi o tom tak snila, a tak jí tento místní seladon rád splnil její přání. Druhý den ji pozve na svou loď. Tam si i Shirley prožije svůj letní románek a opět v sobě nachází Shirley Valentine. I bez ohledu na Costase, který pro ni nic neznamená, a který už svůj šarm zkouší na jinou ženu, si chce dovolenou prodloužit. Doma si myslí, že se zbláznila, a tak se za ní manžel vydá. Společná dovolená i život, zdá se, začíná…

Tak to byl maraton. Bezmála tříhodinové představení mi vzhledem k nijak zvlášť nápaditému tématu hry nepřišlo úplně adekvátní a myslím, že hlavně první část by se dala výrazněji zkrátit. To, v jaké fázi života se hlavní hrdinka nachází, bylo zjevné už od začátku. Domácí rutina a stereotyp, které, pokud se okamžitě něco nezmění, nedávají moc světlé vyhlídky na šťastný a plnohodnotný život. Je to ta situace, ve které se ocitlo mnoho žen středního věku poté, co jim děti odrostly a „na krku“ jim zůstal jen manžel zvyklý na zažitý rytmus – práce, večeře, TV, a tak pořád dokola. Bez výraznější chuti do života nebo jen nějakého nového impulsu nějak ztratili svou přirozenost a vlastní identitu a stali se z nich jakési figurky přepnuté na automat. Přeci jen ale někde vskrytu duše doufají, že z toho musí existovat cesta ven. Pokud ji ale naleznou a překonají první krok, otevřou se před nimi nové světy, nový život. Takovou cestu našla i Shirley a dala tak ženám jistou naději, což je vlastně „poselstvím“ této hry (autorů – překlad: Pavel Dominik, výprava: Michaela Červenková, hudební spolupráce: David Rotter, úprava a režie: Zdeněk Kaloč, a další), která proto ve své cílové skupině sklízí takové úspěchy. Já do ní zatím tedy nedorostla nebo mne spíš prostě tak neoslovila. Bohužel to nezachránil ani výkon Simony Stašové. Mám ji ráda a považuji ji za skvělou herečku, ale zde rozhodně nepodala svůj nejlepší výkon, jako třeba ve hře „Římské noci“, kde úžasně ztvárnila Annu Magnani nebo v trojroli v komedii „Poslední ze žhavých milenců“. Vím, že tentokrát byla krátce po nemoci, ale nic to nemění na faktu, že mohla do role vložit více přirozenosti a svého osobitějšího šarmu, než zbytečného, až násilného, přehrávání. Bylo tam moc gest, moc mimiky, i ne moc čistého hlasového projevu (to ale zřejmě ta zdravotní indispozice). Navíc to i celou inscenaci dost natahovalo a nabízelo místy trochu nudná místa. Přínos z ní pro mne tedy téměř žádný a ve srovnání například s excelentní hrou „Můj báječný rozvod“ a úžasnou Eliškou Balzerovou, je to hodně slabý odvárek a spíš průměrná inscenace. Někdy prostě platí, že méně je více. Asi jsem měla příliš velká očekávání. Nicméně obdivuji, jak zvládla ustát na jevišti téměř tři hodiny, a sama odehrát takovéto náročné představení. 
Moje hodnocení: 58 %
Shirley Valentine (Simona Stašová)

Shirley Valentine (Simona Stašová)

sobota 26. listopadu 2016

"Romantický víkend" - host Severočeského divadla

(John Godber)

„Návod na lepší manželství.“ (premiéra 13. února 2015)

V roce 1993 vyhlásili Johna Godbera třetím nejhranějším dramatikem ve Velké Británii (hned za W. Shakespearem a A. Ayckbournem). Pětkrát získal cenu na festivalu Fringe v Edinburghu včetně Ceny Lawrence Oliviera za komedii roku „Up ´N´ Down“, v Los Angeles obdržel sedmkrát Cenu kritiky, v Chicagu pak dalších pět cen. Mezi jeho nejčastěji uváděné hry patří „Bouncers“ a „April in Paris“ alias „Romantický víkend“, který byl rovněž v roce 1994 nominován na Nejlepší komedii roku. Poprvé byla hra uvedena v roce 1992 a dokonce si v ní manželskou dvojici Alana a Bet zahrál sám autor se svou ženou. Kromě divadla se ale věnuje i televizi a filmu. Za scénář k „My Kingdom for a Horse“ v hlavní roli se Seanem Beanem byl nominován na alternativní cenu BAFTA a za „Oddsquad“ obdržel cenu za původní scénář. Já ale dávám přednost divadlu, a tak jsem se vydala na představení dne 25. listopadu 2016, kdy k nám přijelo hostovat Divadlo Komedie. Cítila jsem, že potřebuji trochu „dobít baterky“ a také mne zlákalo skvělé obsazení. To stálo pouze na dvojici herců, za to ale velmi kvalitních. Jan Novotný je již od roku 1990 členem činohry Národního divadla a také pedagogem na pražské konzervatoři. Petra Špalková se stala členkou činohry Národního divadla v roce 2005 a rovněž v letech 2001-2005 učila na pražské konzervatoři. Navíc má na svém kontě i několik ocenění a nominací – z roku 1997 Cenu Thálie pro Mladého činoherce do 33 let, z roku 2000 Cenu Alfréda Radoka za Talent roku (v témže roce byla rovněž nominována i na Ženský herecký výkon roku). V roce 2002 s filmem „Smradi“ získala nominaci na Českého lva za Hlavní ženský herecký výkon a tuto cenu nakonec v roce 2013 vyhrála za film „Jako nikdy“ a k tomu navíc za stejnou roli i Cenu české filmové kritiky za Nejlepší ženský herecký výkon v hlavní roli. Já ji také velmi uznávám a tak jsem se nechtěla ochudit o šanci vidět ji na ústeckém jevišti.

Manželství Alana (Jan Novotný) a Beth (Petra Špalková) je všechno jen ne šťastné. Chodí kolem sebe jako těla bez duše, není v nich žádná energie, žádné nadšení. Probíhá mezi nimi jen velmi úsporná konverzace, kdy otázky znějí dost odměřeně a jsou pronášeny jen jakoby automaticky ze zvyku a není v nich ani náznak zájmu na očekávanou odpověď. Jelikož Alan přišel před časem o práci, tráví většinu svého času doma a navíc převážně v županu. Občas se zašije do komory k malířskému plátnu, zatímco jeho žena živí rodinu. Pracuje jako prodavačka bot a život si zpestřuje pouze soutěžemi v ženských časopisech. Tíží ji zmařený život a jedinou naději vidí právě v nich. Ta jednoho dne přeci jenom přichází. Beth obdrží dopis, ve kterém ji oznamují, že právě vyhrála romantický víkend pro dva v Paříži. Neskrývá nadšení a nemůže se dočkat, až z této šedi každodenního života odjede. Alan se však pořád tváří kysele a klidně by ji nechal jet s nějakou kamarádkou. Nakonec si vše rozmyslí a na loď se přeci jenom dostaví. Beth je rozhodnuta si tuto krátkou dovolenou náležitě užít, ať už s jejím mužem nebo bez něj, a tak se i během plavby lodí vydá třeba do tanečního sálu na diskotéku. Jejího muže ale také konečně něco zaujme - bar plný jídla, kam si může chodit neustále přidávat. Jejich cílem je však romantická Paříž, která jim otevře svou náruč a oni jí, ač zpočátku rozpačitě, vyjdou vstříc. I přes jazykovou bariéru a výraznou změnu prostředí se nakonec také uvolní a začnou vstřebávat její atmosféru a chytat novou chuť do života. Posedí si v kavárničce, navštíví Eiffelovu věž a dokonce zavítají i na večerní kabaretní show. Co se zdálo zpočátku nemožné, se stalo skutečností. Výlet oběma vlil novou krev do žil a po návratu přeci jen k nějaké změně dochází. Alan dostal novou inspiraci a namaloval obraz, který Beth dokonce pověsila v pokoji. Mohou tak společně vzpomínat na Paříž, která jim pomohla jejich téměř vyhořelý vztah opět zachránit. Stále se mají rádi, a tak ještě není nic ztraceno.

Téměř holá scéna a tichý příchod následovaný dalším tichem, které se až do první pronesené repliky zdál být nekonečný, vzbuzoval otázku, jestli se tu ty téměř dvě hodiny neunudíme k smrti. Nicméně však i tento začátek, kde se toho moc neřeklo, vypověděl mnohé. Každý totiž mohl sám pocítit tu „nudu“ a šeď vztahu, který má jen krůček k vyhoření. Nad pronášenými replikami jsem z publika slyšela smích i věty typu „to je jako u nás“. A přesně právě to mělo vést diváka k zamyšlení se nad vlastním vztahem a životem. Pokud bychom na tom měli být takto, je nejvyšší čas to okamžitě změnit…třeba jako se o to pokusili Alan s Beth. I přestože mám dost velkou fantazii a vím, že mělo jít především o změnu vývoje dosti uvadajícího manželství, který šperkovaly velmi kvalitní herecké výkony, chyběla mi alespoň „trochu vytuněná“ scéna (Petra Špalková třeba nemusela sedět doma na zemi mezi časopisy a „kulisa“ Paříže mohla být také méně skromnější…). Oproti tomu právě obsazením vsadili tvůrci (překlad: Pavel Dominik, režie: Vojtěch Štěpánek, scéna: Jiří Hlupý, kostýmy: Katarína Hollá, produkce: Kateřina Schauerová a další) na jistotu. Jan Novotný, kterého mám navždy spojeného především s Brighellou ve „Sluhovi dvou pánů“, přesně vystihl chlapa-pecivála, který si neustále stěžuje, ale přitom se dosti úspěšně spokojí s křeslem, županem a televizí. Typově se do role skvěle hodil, ale s postupem času mi až začínal vadit. Zřejmě proto, že tyto typy mužů nemám ráda. Za to výkon Petry Špalkové jsem si užívala. Osobně ji považuji za jednu z našich nejlepších hereček mladší generace. Ačkoliv není svým vzhledem nijak zvlášť výrazná, dohání to svým hereckým projevem. Svým rolím dodává na autentičnosti a lidé se tak do jejich situace i pocitů dovedou lépe vžít. I zde s její Beth musel snad každý přesně pochopit všechna pronesená slova i velmi výmluvná gesta a výrazy. Ještě že po tom beznadějném začátku svitla na konci naděje a nemožné se stalo možným. Je fajn věřit, že mohou být vztahy, které se i z dost bezvýchodné situace ještě dají zachránit.
Moje hodnocení: 60 % 
Beth a Alan (P.Špalková a J.Novotný)
Alan a Beth (J.Novotný a P.Špalková)
 

Seznam starších článků:



Detektor lži - host Činoherního studia
Proč muži neposlouchají a ženy neumí číst v mapách - host Krušnohorského divadla
Děti z Bullerbynu - Činoherní studio
Jindřich VI. - 2.díl - Činoherní studio
Jindřich VI. - 1.díl - Činoherní studio
Sirotci - Činoherní studio
Ledový hrot - Činoherní studio
Hlava v písku - host Krušnohorského divadla
Misantrop - Činoherní studio
Spolu - host Činoherního studia
Sluha dvou pánů - Národní divadlo
Bosé nohy v parku - host Městského divadla Děčín
Ani spolu, ani bez sebe - host Severočeského divadla
Božská Sarah - host Severočeského divadla
Lidská tragikomedie - host Městského divadla Děčín
Přelet nad kukaččím hnízdem - host Severočeského divadla
Do ložnice vstupujte jednotlivě - host Severočeského divadla
Velvet Havel - host Činoherního studia
Já, Francois Villon - host Městského divadla Děčín
Podivný případ se psem - host Krušnohorského divadla
My děti ze stanice ZOO - Činoherní studio
Rodina je základ státu - host Severočeského divadla
Velká zebra aneb Jak že se jmenujete? - Divadlo Palace
Mnoho povyku pro nic - host Krušnohorského divadla
Don Quijote - Činoherní studio
Mandragora - host Severočeského divadla
Kde život náš je v půli se svou poutí - Činoherní studio
Eva tropí hlouposti - host Městského divadla Děčín
Kurtizána - host Krušnohorského divadla
Úča musí pryč! - host Hraničáře
Garderobiér“ - host Severočeského divadla
Herci jsou unaveni“ - host Severočeského divadla
Teď ne!“ - host Krušnohorského divadla
Rande s duchem“ - host Severočeského divadla
Příbuzné si nevybíráme“ - host Severočeského divadla
Kráska z Leenane“ - Činoherák Ústí

Starší články zde